Co dokáže úhel pohledu

Kde končí realita, a kde začíná Tvoje představa?
- Reklama 4 -

V jedné základní škole mě přemlouvali, abych dětem věnoval čas. Domluvili jsme se na hodině týdně. Můj předmět je pokaždé jiný a takový, který v běžných osnovách nenajdete. Včerejší hodina měla název Úhel pohledu.

Na konci každé lekce se děti mohou ptát na cokoli. Včera se jedno mrně přihlásilo: „Pane učiteli, proč jste nás začal učit?“ Další se přidalo: „Tatínek říkal, že určitě pro peníze.“ Jiné navrhlo: „Maminka říkala, že nás určitě máte rád.“

Usmál jsem se. „Proč je mi tady s Vámi dobře? To je prosté. Kde jinde bych našel takovou vybranou společnost?“ začal jsem ukazovat. „Vždyť tady sedí vynikající architekt, tamhle uznávaná lékařka, tady světoznámý matematik, tamhle špičková právnička, tady naše zlatá sportovkyně, tamhle proslulý vědec, který vejde do učebnic objevem převratného léku.“ 

Děti na sebe užasle pohlédly. „Tak mi odpovězte, kde jinde bych našel takovou vybranou společnost?“

A dodal jsem: „Je mi už čtyřicet tři let, vám teprve deset. Možná už neuvidím ten nádherný dům, který postavíte, ten zástup lidí, které uzdravíte, tu olympijskou medaili, pro kterou Vás bude čekat plné Staroměstské náměstí. Ale vím, že něco z toho dokážete, a že já mám tu čest Vás poznat ještě jako děti.“

Tak to mám se všemi lidmi. Nevidím jejich současné limity, ale jejich budoucí potenciál. Vím, čeho jsou schopni, a aby si to uvědomili i oni, učím je vidět problémy jako výzvy, překážky jako příležitosti a neúspěch jako součást cesty k úspěchu. (O tom je vlastně i moje nejbližší konference.)

Jiný úhel pohledu

Když jsem jako mladý pobýval v Anglii, zaujalo mě, jak tamní psychologové pomáhali nezaměstnaným absolventům vysokých škol. Vyšli ze zjištění, že mladí nezaměstnaní se cítí mnohem nešťastnější než staří důchodci. A přitom by na tom, tvrdili, měli být stejně. Obě skupiny přece mají hodně času a málo peněz.

Podle psychologů ti mladí byli frustrovaní proto, že si svou pozici nevybrali, že jsou k ní donuceni okolnostmi. Radili jim tedy, aby nezaměstnanosti neříkali nezaměstnanost, ale čas volna.

Tato zvláštní myšlenková přesmyčka mě naučila chápat, že věci nejsou takové, jaké jsou, ale jak o nich smýšlíme. A že se na jednu věc dá hledět nejméně ze dvou úhlů pohledu.

1. případ: Vlaky

Tehdy zrychlily vlaky Eurostar. Šest milionů liber bylo utraceno do rekonstrukce trati tak, aby se jízdní doba mezi Londýnem a Paříží zkrátila o 40 minut. Správná volba, řeknete si. Jenže záleží na úhlu pohledu.

Rozruch vzápětí vzbudila jedna modelingová agentura. Prohlásila, že za pouhou desetinu této částky by do vlaků najala polonahé missky, které by cestujícím po celou dobu jízdy rozlévaly šampaňské.

Muži se začali bouřit. Chtěli zpátky delší trať, a dokonce aby vlaky jezdily ještě pomaleji. Čas je přestal zajímat. Chtěli si jízdu užít.

2. případ: metro

To mě naučilo chápat, že občas hledáme spíše logické řešení než psychologické. Ostatně, i další anglický příklad mě ponaučil.

V londýnském metru tehdy prováděli průzkum, co by cestující zklidnilo, aby se během přepravy tolik nepostrkovali, nehádali, nepředbíhali. Vedení dopravního podniku předpokládalo, že cestující budou žádat zvýšení počtu vlaků a frekvence spojů. Zkrátka dostat se z místa A do místa B – to že je uklidní. Dopadlo to jinak, mnohem levněji, protože psychologicky.

V metru instalovali informační tabule. Na nich se odpočítával čas, který zbývá do příjezdu příští soupravy. To lidem stačilo k uklidnění. Vědomých deset minut čekání, které měly svůj konec, snášeli mnohem lépe než zdánlivě nekonečných pět minut čekání, jehož konec neviděli a při kterém si nervózně ohryzávali nehty.

3. případ: semafory

Mimochodem, ze stejného důvodu v Jižní Koreji instalovali semafory s odpočítáváním času, když svítí červená. Na křižovatkách prudce klesla nehodovost. Čekající řidiči byli klidní, věděli, kolik času zbývá, než padne zelená.

V Číně, kde – jak je jejich zvykem – se pokusili úspěšný zlepšovák honem převzít, ale současně „nebýt tolik okatí“, instalovali semafory pro změnu s odpočítáváním času na zelené. Nehodovost na křižovatkách se tím prudce zvýšila. Řidiči vzdálení dost daleko od křižovatky s vidinou, že zelené zbývá ještě pět sekund, místo ubrání plynu naopak přidali…

4. případ: pošta

O tom, co dokáže změna úhlu pohledu, se snad vůbec nejdráže poučila britská pošta. V jednu dobu dosahovala, pokud si vzpomínám, neuvěřitelné úspěšnosti – až 98 procent všech zásilek dodala do druhého dne. Lidé přesto v průzkumech opakovali, že jsou s jejími službami nespokojeni.

Vedení pošty se tedy rozhodlo investovat do zvýšení úspěšnosti na 99 procent. Najalo externí přepravce, zakoupilo nové technologie, angažovalo další pracovní síly. Výsledku dosáhlo. Jenže lidé v průzkumech dál uváděli, že jsou s poštou nespokojeni. Důvod? Tvrdili, že úspěšnost doručení do druhého dne pociťují už roky někde okolo 50 %. Všichni si totiž pamatovali nějakou nedoručenou zásilku sobě nebo přátelům, kteří o tom kdysi vyprávěli. A pamatovali si to třeba i desítky let.

Tehdy britská pošta pochopila, že vůbec nemusí zlepšovat výsledky. Že spolehlivá je dost. Jen potřebuje svůj úspěch správně komunikovat.

Z jakého úhlu se na svůj život díváš Ty?

Lidská mysl je neskutečně zajímavá. A pouhým pootočením úhlu pohledu lze zcela obrátit člověka – to, v co věří, čeho se bojí i o co se v životě pokusí.

Kdo čte magazín Business Leaders, ví z nového vydání, jak nakládat s NE ve své hlavě. Kdo čte magazín FC, ten se může těšit na vydání, které právě dokončuji – o tom, jak být celkově zdravější. Psychicky i fyzicky.

Oba magazíny, ostatně i konference, mají jedno společné. Nehledám Vaše limity – to, kde Vaše současné obzory končí, hledám Váš potenciál – to, kde Vaše budoucí odhodlání začíná.

© Petr Casanova

- Reklama 5 -