7 nejdůležitějších myšlenek, které věnujme nejen druhým, ale i sobě

Je to jedno z důležitých ponaučení ze školy života: Když děláš stále stejné kroky, nemůžeš očekávat jiné výsledky.
- Reklama 4 -

Včera, procházeje parkem, plným lidí šťastných z návratu tepla, slunce a přírodního vitaminu D, jsem potkal zvláštní dívku. Do celého toho usměvavého a pozitivního panoptika se nehodila.

Z mého laického pohledu byla velmi krásná, jenže – bez sebevědomí. Pověděla mi: „Žádná žena nevěří, že je krásná, dokud se neobjeví muž, který jí to dát pocítit.“

Zaujalo mě ta věta. Copak ženy potřebují druhého, aby uvěřily v sebe? A, pokud ano, nepotřebují někdy někoho takového i muži?

Procházeje parkem, pozoroval jsem zvláště páry, které na pohled vypadaly nesourodé – například překrásná žena a muž-protiklad, a naopak. Dříve bych se ptal: Co na něm/ní vidí? Když jsem byl mladý, bývala to pro mě stejná záhada, jako když boháč nebyl šťastný, nebo chudák si radostně pískal v dešti. Tehdy jsem ještě nevěděl, že naše spokojenost a vyrovnanost nemusí záležet na vnějších okolnostech, jestliže si tu spokojenost a vyrovnanost dokážeme vytvořit a udržet v sobě. A naopak, že ani všechny poklady světa nás nemusejí učinit šťastnými, pokud ztratíme touhu se radovat.

Strávil jsem s tou dívkou nějaký čas. Aby pochopila, že lásku, štěstí a vyrovnanost vůbec je možné získat nejen slovem zvenčím, ale i pouhou vlastní myšlenkou. Kdykoli.

Kdo čtete můj tištěný magazín FC, víte, že na následujících slovech stojí celý obsah. Každý úspěch jimi začíná. A tak se nezlobte, moji předplatitelé, že je připomínám… Podle mé zkušenosti to neublíží..

Miluji Tě“

Dvě slova, která upevňují vztah. A která, upřímně, říkáme častěji druhým než sobě.

Jako kdyby ten druhý byl důležitější. Ale co když pak ten druhý odejde? Znamená to, že nám pak zbude ten, koho jsme méně milovali?

Povím Vám smutnou zprávu: Ať milujeme kohokoli, ten vztah se jednou stane minulostí. Nic netrvá navždy, a už vůbec ne lidé. Všechno, co prožíváme, prožíváme dočasně. To je hlavní důvod, proč si čehokoli krásného musíme vážit – dokud je čas.

Na nic pozitivního v životě nemá smysl čekat. A na lásku už vůbec ne. Pěstujme ji k sobě i k druhým. Srdce lidí jsou nejčastěji lámána nevyslovenými slovy.

V lásce nefungují žádné odklady. Láska je totiž cit. A ten nerozumí slovnímu spojení „někdy později“. Co není dnes, tím se budeme trápit. Co je dnes, to nám dává štěstí.

Děkuji Ti“

Z mých knih si možná pamatujete mou krátkou vzpomínku na dětství, kdy jsem péči svého okolí považoval za samozřejmost. Samozřejmosti místy až obtěžují. Ale když taková samozřejmost zmizí, začne tomu, kdo ji považoval za obtěžující, chybět.

Je to bizarní historka, ale ilustruje to přesně. Můj děda mi jednou dal šedé tesilové kalhoty. Kousaly, byly nemoderní, a tak jsem s nimi praštil o zem. Nepoděkoval jsem.

Ještě ten měsíc děda zemřel. A mně došlo, že kalhoty byly to poslední, co mi v životě vlastně daroval. Od té doby jsem mu mnohokrát v duchu poděkoval, ale není to pořád dost na to, aby mě přestalo mrzet, že jsem mu ta dvě slova nestihl říct do očí.

Dnes už děkuji každému. Za každou pozornost. Každý komentář.

Protože nikdy nevím, jestli nebude poslední.

„Jsi dost dobrý na to, aby ses měl rád a respektoval se“

Bez vody, bez potravy, bez střechy nad hlavou… ano, to jsou těžké chvíle. Ale pořád člověk může mít něco, co ho postaví na nohy – sám sebe.

Cítit se však osaměle – nemít se rád a nerespektovat se –, to jsou jedna z nejtěžších muk. Cítit se před sebou cize, nepohodlně, svázaně, a přitom tomu nemoct utéct. Je to ještě horší, když Vás nemá rád a nerespektuje někdo druhý. V takovém případě totiž pořád můžete začít někde jinde, s někým jiným, protože věříte ve svou hodnotu. Ale jak se restartovat, když sami v sebe už nevěříte?

Rádi se obracíme na kamarády. Ti nám opravdu mohou vnést do života mnoho světla a radosti. Ale nedokážou vyplnit prázdnotu, kterou si odčerpáváme sami. K čemu jsou nám dodané pytle cukru, jestliže jsme kyselí sami na sebe? Copak zkysané mléko lze osladit a pít?

Kdykoli se cítíme osaměle, není to vinou druhých. Znamená to, že jsme ve špatné společnosti – především sami se sebou. To my se k sobě chováme špatně, to my si sami sebe nevážíme, to my dovolujeme druhým, aby nás zraňovali.

Kdykoli se cítíme osaměle, začněme tedy obnovováním nejdůležitějšího vztahu, který ve svém životě máme. Vztahu, na kterém jsme životně závislí, protože jde o vztah s jediným člověkem, který s námi zaručeně bude až do konce našeho života.

Začněme obnovováním vztahu k sobě.

Pomohou nám k tomu 3 důležité věty, které tvoří jeden řetězec. Naučme se je.

Které to jsou? Obraťte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -