„Naslouchej mi, prosím“ aneb O nejluxusnějším dárku, který nestojí vůbec nic

"Jsem důležitý, proto nemohu vypnout telefon." / "Jsi důležitá, proto nyní mohu odložit telefon." Nehodící se škrtněte.
- Reklama 4 -

Co mu/jí dát na Valentýna? ptají se někteří lidé jednou ročně. Co je pro člověka, který je mi tak blízký, to nejdůležitější? zoufale hledáme v obchodech.

Ta otázka je ale špatně postavená. Jsou totiž dárky, které se dávají jen jednou za rok. Ale jsou pozornosti, které můžeme dávat denně. Valentýn-neValentýn. Nezruinují nás. Nestojí dokonce ani korunu. A druhého ohromně potěší. Ba dokonce pro něj mohou být to nejdůležitější.

Ptáte se, co je takovým dárkem, který je možné dávat denně, a přitom nezchudnout? Dám Vám několik tipů: Důvěřovat bez váhání, dávat bez vyčítání, odpouštět bez připomínání, slibovat bez zapomínání, mluvit bez obviňování a… to nejsnazší… naslouchat bez přerušování.

To všechno je dnes luxus. Luxusní totiž znamená vzácné. Neznamená to drahé. Luxusní je tak často to, co vypadá jako nic, a přitom to pro druhého může znamenat úplně všechno, co v dané chvíli potřebuje. Zvláště v partnerském vztahu.

Proč je například naslouchání dnes takovou vzácností? Proč je tak těžké dát někomu v jedné chvíli sto procent svého času a sto procent své energie?

Není třeba víc. Tomu se říká naslouchat (plně a soustředěně).

„Jen pokračuj, vnímám Tě“

Povím Vám jeden krutý příběh. Znal jsem ženu, která svému protějšku provedla něco příšerného. Něco, co ale člověk občas potřebuje zažít na vlastní kůži, jinak nepochopí, co druhému provádí sám.

Ona se mu rozhodla svěřit s něčím, co ji velmi tížilo. On souhlasil a šli na společnou večeři. Když byla v nejlepším, on sáhl – jakoby mimoděk – pro mobilní telefon ze stolu a začal odpovídat na zprávy, e-maily.

„Co to děláš?“ zvolala.

„Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Ne, nevnímal ji. Když mu totiž schválně položila otázku, mlčel. Oči přisáté na skle displeje, psal. Důležité, zdálo se – důležitější než ona.

Večer si jaksi ulevit potřeboval pro změnu on. Přitulil se k ní. Souhlasila a také mu vyšla vstříc. Když byl v nejlepším, ona sáhla – jakoby mimoděk – pro knihu z nočního stolku a začala si číst.

„Co to děláš?“ zvolal.

„Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Užasl. „Copak si to takhle užiju? Copak si to takhle užiješ Ty?“ hlesl zoufale.

Usmála se a on tázavě pohlédl do jejích očí. V nich viděl nikoli ji, ale sebe. Sám sebe u večeře.

Zrcadlo, zrcadlo…

Ach, to mocné zrcadlení. Kéž bychom ho stále měli na paměti. Kéž bychom včas vážili, zda to, co právě děláme druhým, je to, co si přejeme, aby právě dělali oni nám.

Jak píšu v novém vydání magazínu FC, někdy si dopad svého jednání neuvědomujeme, dokud se k nám druzí nezačnou chovat úplně stejně.

Pak nám dojde, o co přicházíme ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.

Pozor, to není překlep. Napsal jsem: kvůli sobě. Ne: kvůli době.

Proč to tak zdůrazňuji?

„Promiň, tohle je důležité…“

Dám Vám hádanku:

Přes 80 % lidí si bez něj neumí představit jeden den – co kdyby zrovna bylo něco důležitého?

Přes 60 % lidí si ho nevypíná na noc – co kdyby se zrovna stalo něco důležitého?­

Přes 40 % lidí si ho bere i na záchod – co kdyby se zrovna dělo něco důležitého?

Už víte, co to je?

Příroda by pomalu měla přemýšlet, jak mobilní telefon učinit součástí člověka. Už takhle má u nás minus a divíme se, jak mohl člověk bez mobilu vůbec fungovat…

„Promiň, tohle je důležité,“ zní jedna z nejčastějších vět současnosti. Slýchá ji ten, který v dané chvíli není tak důležitý. Vyslovuje ji ten, který tvrdí: „Sorry, ale víš, je to dobou.“

Sorry, ne, není to dobou. Jestli doba může za to, že neumíme druhým souvisle stoprocentně věnovat svůj čas a energii, pak auta mohou za to, že bouráme, láhve za to, že se opíjíme, a propisky za to, že děláme hrubky.

Ne, člověče, za všechno v každé chvíli odpovídáš Ty – člověk.

Naslouchat je první povinností vztahu. I když není právně vymahatelná, vysvětlím, proč se vyplatí ji dodržovat.

A také objasním, co znamená OPRAVDU naslouchat.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -