Samovznícení ve vztahu aneb Proč nedůvěřovat znamená odepsat

On a ona. Každý něčím přitažlivý. Ale takovými zůstanou – i pro druhé. Budeš mít sklon spíše druhému důvěřovat, nebo ho stále podezírat?
- Reklama 4 -

Případ, který Vám dnes popíšu, se bude zdát bizarní. Přesto je tak častý…

Byl galantní. Imponovalo jí to. Podržel jí dveře, pomohl jí do kabátu, nechal ji první kráčet do schodů, aby jí mohl dělat záchranu. Přesně takového partnera si přála.

Kývl na vztah. ALE svou kvalitu si podržel. Proč říkám ALE? Protože jí to začalo vadit. Ne že byl galantní k ní, ale on byl galantní ke všem. I k ostatním ženám.

On se nezměnil. Vždycky byl takový. Ale ona ho chtěla jen pro sebe. Vytýkala mu to. Měnila ho. Až tedy na svou galantnost rezignoval. A stal se mužem, který jí přestal imponovat…

Říká se tomu šach-mat vlastnímu králi. Ale nemylte se, dokážou to i muži…

Byla neustále usměvavá, přitažlivá. Dbala o sebe. Ráda se líčila, provokativně oblékala, byla plná energie a sebevědomí. Byla jako kobylka, kterou chtěl ulovit.

Podařilo se mu to, on byl hrdý na sebe… ale jen krátce, než zjistil, že se nelíčí a neobléká jen pro něj, ale pro sebe. Z krásky, které se ještě nedávno obdivoval a dvořil, byla v jeho ústech prostitutka, která se přece už nepotřebuje „hezknout“ – vždyť je zadaná.

Nutil ji stát se šedou myškou. Když se jí stala, ztratil o ni zájem. K čemu mít šedou myšku? říkal si.

Principu, kdy se majetnickostí zahubí vztah, se říká samovznícení. Je to schopnost partnerovy přednosti, které na něm milujeme, obrátit až v nectnosti, které na něm nenávidíme.

Je to touha mužů vyžadovat, aby jejich partnerky byly krásné – ale jen pro ně. Je to touha žen vyžadovat, aby jejich partneři byli pozorní – ale jen pro ně. Jinak jim přestávají věřit. Ale, safra, jak to udělat?

Nevinný, odsouzený

Co vlastně dělá partner špatně, jestliže je pouze dál sám sebou?

Proč má jen dvě možnosti: Buď zůstat sám sebou a zřejmě přijít o partnera, nebo přestat mít důležitou kvalitu, a také o něj zřejmě přijít?

V čem je vlastně chyba na jeho straně? Nebo kde se vůbec stala chyba, kdekoli ve vztahu?

Povím Vám to. Ta odpověď už zazněla: Druhý mu přestal věřit. K této větě netřeba nic dodávat. Obsahuje všechno. Obvinění i vynesený rozsudek.

Jak píšu v magazínu FC o podpoře „lvů“ a „lvic“, důvěra ve vztahu je základ, základnější než komunikace. Kde totiž není důvěra, komunikace nemá smysl. Jaký smysl má ptát se, naslouchat, vysvětlovat, když Vám druhý nedůvěřuje? Kde není důvěra, tam slovo nemá obsah. Kde není důvěra, tam druhý neznamená nic.

„Buď mi důvěřuješ, a pak žádné vysvětlení nepotřebuješ. Nebo mi nedůvěřuješ, a pak žádné vysvětlení nestačí.“ Citát z knihy 250 zákonů lásky (Petr Casanova, 2015)

Pokud nám druhý nedůvěřuje, jsme odsouzeni. A je úplně jedno, zda vinní, nebo nevinní.

A je úplně jedno, že pykáme možná za někoho předchozího, s kým se partner ve své hlavě ještě tak zcela nevypořádal a ve starých vzpomínkách vidí naše prohřešky.

Rychlostí myšlenky

Když se potkávám se čtenáři svých knih během autorských čtení, na které jsou zváni, zkouším jednoduchý test: Umíte lusknout prsty? Pokud ano, luskněte… Ne, to bylo příliš pomalé. Abychom si totiž mohli znázornit, jak rychle vznikne nedůvěra, musíme přidat. Ano, tak! Na rychlost myšlenky! Tak rychle vzniká nedůvěra!

Stačí pouhý jeden pocit (že by něco nemuselo být v pořádku), a je tu myšlenka. A myšlenka je naše pravda. Ostatně čerstvý názorný příklad: Na Silvestra jsme naprosto přesvědčeni o svých předsevzetích – jednoznačně je dodržíme. A s příchodem ledna jsme naprosto přesvědčeni, že je letos nedodržíme. Nezměnil se člověk, jen jeho myšlenky. Ačkoli jsou protichůdné, v každé chvíli rozhodují o jeho činech a výsledcích.

Dokážu to – Nedokážu to.

Zkusím to – Nezkusím to.

Má to smysl – Nemá to smysl.

Jak píšu v magazínu FC, který je zaměřen na všeobecný rozvoj člověka, náš život vytváří naše myšlení. Prožíváme ne to, co se ve skutečnosti děje, ale co za skutečné považujeme. Budeme-li přesvědčeni, že je někdo špatný, tak ten druhý nám to v žádném případě nevyvrátí, dokud svou myšlenku nebudeme OCHOTNI vyměnit.

Co si vlastně počít, když jsme my ti, kdo nedůvěřuje – kdo spadl do takového procesu samovznícení?

Proč se nám v té chvíli najednou zdá všechno tak komplikované a nesnesitelné?

Jak dokázat důvěřovat i těm, kteří nás nezrazují, ačkoli to bývá nejvíce k neuvěření?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -