Postav most přes minulost aneb Jak vyhnat staré duchy ze své hlavy

Zavřeš oči, a v té chvíli to víš. Je to nejkrásnější člověk, jakého kdy Tvoje mysl neviděla. Protože ho najednou soudíš srdcem, duší, emocemi.
- Reklama 4 -

Starý duch – cítili jste ho někdy? Nemyslím postavu v prostěradle, ale tlak v hlavě. Vzpomínku, větu, utkvělou negativní prognózu.

Je jako břemeno, které si neseme z minulosti a ovlivňuje naši přítomnost.

Možná ten hlas narušuje naši důvěru.

Možná nás činí cynickými, přesvědčené, že jakýkoli nový partner je jen časovaná bomba zklamání.

Možná pochybujeme o vlastní schopnosti udržet zdravý vztah.

„Všichni (muži/ženy) jsou stejní,“ zní nejčastější výtka, kterou při setkání se svými čtenáři slýchám.

Proč to muži i ženy říkají, když vědí, že to není pravda? A proč vzdávají některé vztahy tak brzy a bez boje i v situacích, kdy je stále o co usilovat?

Povím Vám to, ale když dovolíte, začnu zeširoka – vědeckým poznáním.

V hlavě mužů

Harvard zveřejnil unikátní studii. Dlouhých 79 let monitoroval životy 724 mužů. První část tvořili (před těmi 79 lety) spolužáci druhého ročníku Harvardovy univerzity, druhou skupina nejchudších chlapců z Bostonu. Všichni byli občasně sledováni od pubertálních let do stáří – v práci, v soukromí, u lékaře – a jediná otázka zněla: Co činí muže šťastnými a zdravými?

Čtyři generace vědců od roku 1938 nerozlišovaly funkčnost rodin, přátel, komunity, neřešili bohatství, společenskou třídu, IQ, geny. A nyní poslední ředitel studie Robert Waldinger, profesor psychiatrie z Harvard Medical School, oznámil, že našli jeden společný znak: Všechny zabíjí osamělost. „Muži, kteří byli izolovanější více, než by si přáli, byli méně šťastní, jejich zdraví rychleji vadlo, jejich intelekt rychleji zkomíral a jejich život se rychleji krátil. Muži si totiž dobře uvědomují, že na kvalitě nejbližších vztahů skutečně záleží. Unikají z konfliktních/nefunkčních manželství, protože je zabíjejí více než bolestivý proces rozvodu. Touží po štěstí, po hřejivé náruči, která je ochrání.“

A přidal jednu poznámku. „Všechno o muži říká 50. rok. Tehdy se například v hladině cholesterolu dá najít souvislost s mírou jeho spokojenosti v dosavadním životě. Muž jako by to cítil. Před padesátkou řeší svůj život, dělá změny, chce být co nejšťastnější. Můžeme prokázat, že muž, který byl ve vztazích nejšťastnější v padesáti, byl nejzdravější a nejsilnější ještě v osmdesáti.“

Nakonec Waldinger uvedl: „Dobrý život dělají dobré vztahy. Muži to vědí. Chřadnou rychleji než ženy, když v nich selhávají.“

Stránku FirstClass.cz čtou z 55 % muži. Ano, více než ženy. Přitom k tématům se jen vzácně vyjadřují veřejně. Plní však mou e-mailovou schránku z 90 %. Chtějí poradit, pomoci a hlavně zachovat anonymitu. Většina žen by byla překvapena, kdyby viděla, jak moc se muži neúspěšnými vztahy trápí a jak moc jim na úspěšných vztazích záleží.

Tak proč to těm dvěma skupinám nevychází? Odpovědi budu věnovat nové vydání magazínu FC, zaměřené na tu nejtěžší nezbytnost ve vztazích: Jak překonat minulost. Jak druhým i sobě odpustit chyby. Jak pochopit Williama Faulknera, který napsal: „Dokud žijeme minulostí, je to naše přítomnost.“

Duchové, kde jste?

Každý z nás se po neúspěchu cítí zranitelnější. Přirozeně si zapisuje do paměti, co k neúspěchu vedlo, a před tím je ostražitější. Co si však musíme uvědomit, a netýká se to jen neúspěchů ve vztazích, je to, že naše zranitelnost nezmizí, pokud se s negativními pocity ze svých neúspěchů nenaučíme zacházet.

Kdo slyšel mé video o převoznících, ví, že po skončení vztahu potřebujeme čas na to, abychom zpracovali své pocity. Všechny negativní pocity se musejí transformovat v pozitivní. O technikách píšu v magazínu FC. Jednou z nejčastějších je psaní dopisů expartnerovi, s otevřeným vyjádřením myšlenek a pocitů, které v nás přetrvávají, dopisů, které ale nikdy nejsou odeslány. Slouží totiž ne partnerovi, ale nám – jako deník, v němž můžeme při zpětném pohledu vidět, jak se čistíme, a někdy se i stydět za první stránky, které naštěstí náš expartner nikdy neuvidí.

Bohužel, většina lidí se snaží uspíšit čas. Protože se cítí špatně, skáčou do nových vztahů s vírou, že celá příčina špatných pocitů je v absenci vztahu. Ne. Problém je v břemenu, které si neseme z minulosti.

Je to paradox, ale tito spěchající lidé činí převozníky (partnery, kteří jim mají pomoci přepravit se jen z břehu Neštěstí na břeh Štěstí, aniž o tom sami vůbec vědí) nešťastnými a sami si nepolepšují. Břemeno totiž stále vlečou s sebou. Respektive V SOBĚ.

Dovolíte dva příklady z mé praxe?

Muž byl v předchozím vztahu vytrvale zesměšňován svou ženou pro kila navíc. Schválně ho štípala do tučného břicha, zatímco sama měla dokonalé tělo. Nakonec muže opustila pro krásnější exemplář.

Muž do dalších vztahů volil ženy, které se mu posmívat nemohly. Samy měly kila navíc a on je sám štípal – snižoval jejich sebevědomí, aby za žádným krásnějším mužem neodešly; aby nezopakovaly jeho bolest. A tak raději bolest způsoboval jim. Vztahy neudržel, byl totálně nešťastný, frustrovaný, bezradný, kudy se v životě vydat.

Druhý příklad: Žena měla otce alkoholika. Protože děti následují vzorce svých rodičů, ať v pozitivním, nebo negativním extrému (buď jedině alkoholik, nebo jedině abstinent), jejím manželem se stal rovněž alkoholik. Bil ji, lhal, podváděl, až se vzmohla odejít a pečlivě si vybrala nového partnera – pravý opak. Jan pil jen svátečně a jen po slzách.

Jednou však přišel z firemního večírku, ve tmě k ní ulehl, vydechl alkoholový výpar a ženu okamžitě zaplavila panika: „On skončí jako můj bývalý muž.“ Starý duch promluvil a žena fatálně změnila svůj přístup. „Měl vědět, že nemohu pití vystát,“ vysvětlovala, proč se vztah rozhodla (raději) zničit.

Když s duchem nechci vyjít na světlo

Duchové se bojí světla. I ti v hlavě. Jako by se všemi silami vzpírali, abychom na ně posvítili. Nám pak připadá příliš namáhavé sednout si s partnerem a svěřit se, co zlého si přinášíme z minulosti a mohlo by to ohrozit náš vztah.

Raději mlčíme. Věříme, že to samo přejde. Jenže břemeno nezmizí jen proto, že ho začneme ignorovat. Naopak, stane se v přítomnosti mnohem nebezpečnějším. Jako cihla, kterou ve tmě položíme na zem a předstíráme, že tam žádná není.

Nechceme-li si natlouct, musíme ji jednou provždy odstranit. Jen tak se smíříme, vyrovnáme s minulostí, ať byla jakákoli.

Protože se tímto tématem budu obsáhle zabývat v novém magazínu FC, alespoň tři stručné postupy pro ty, kteří se ještě nerozhodli patřit k jeho odběratelům.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -