O ženě, která potřebovala nejhorší den, aby začala žít konečně šťastně

Kristina dlouho čekala na ten KRÁSNÝ okamžik, kdy se všechno změní k lepšímu Nakonec zjistila, že ten klíčový okamžik vůbec nebyl KRÁSNÝ, ale o to byl důležitější.
- Reklama 4 -

Dovolte mi, prosím, 3 otázky:

Co by Vás přimělo prožít dnešek opravdu naplno?

Co by se muselo stát, abyste přestali donekonečna čekat na to, po čem toužíte, a vykročili za splněním tohoto snu?

Co se podle Vás musí člověku přihodit, aby si uvědomil, že skutečně nebude žít věčně a s každou uplynulou minutou má o minutu méně času?

Jak často píšu v magazínu FC, každý večer mnoho lidí usíná s nadějí, že se nazítří konečně něco zlomí. Že se stane něco úžasného – na jejich dveře zaklepe báječná nabídka, snová příležitost, otevřou a na prahu bude stát pytel peněz.

Jenže jednatřicetiletá Kristina zjistila, že život funguje úplně opačně. Osudové obraty přicházejí zabalené v těch nejošklivějších dárkových papírech. Nechceme je. Považujeme je za nejhorší dny svého života.

Kristina dnes o tom osudovém dni mluví opačně. Děkuje za něj. Doslova jej nazývá nejpotřebnějším dnem, který ji zachránil. „Do té doby jsem marnila svůj život v omylu. Nebyla jsem opravdu šťastná. A když přišel ten den, zdálo se, že ani nikdy nebudu. Přesto právě tím dnem nastala ta velká změna…“

1. kapitola: Věta, která mění všechno

Kris, jak si nechá ráda říkat, bylo jednatřicet, když se blížil další zoufalý Valentýn. Zoufalý proto, že tento svátek zamilovaných měla opět prožít sama. Řeknete si: „No co, jeden hloupý den…“ Jenže ji v té záplavě srdíčkových reklam a úsměvů šťastných párů vždycky dostihly vlastní chmurné myšlenky. A ten den si uvědomila, že ve svých jednatřiceti letech vlastně nic nemá, ničím není. Neprorazila v tanci, fotografování, herectví. Nicméně jednu malou roli dostala a 12. února ji oslavovala. Řádně.

Když se ráno probudila, měla pocit – jak sama vzpomíná – „jako kdyby do mě vrazil náklaďák. Ukrutně mě bolelo břicho a svaly,“ říká. „Přitom tyhle bolesti jsem měla občas poslední tři roky. Lékař, za kterým jsem před třemi lety poprvé vystrašená šla, nic nenašel, a tak jsem se s tou bolestí učila žít a počítala s ní hlavně po divokých večírcích. Přikládala jsem ji svému postupujícímu věku, který stále hůře snáší změny životního stylu.“

To ráno se tedy – jako by nic – nasoukala do svých těsných džín, v koupelně si dala pleťovou masku, namíchala si detoxikační smoothie a celý den držela půst. Ale nezlepšilo se to. Večer jí bylo ještě hůř. Při chůzi se zadýchávala, do schodů lapala po dechu, jako by jí vynechávaly plíce. V noci neusnula. A ráno v ohromných bolestech klopýtala k praktickému lékaři.

„To bude zácpa. Dnes tím trpí většina městských žen, které prožívají své neurózy. Nebo,“ stiskl ji ještě v břišní oblasti, až vyjekla, „žlučník!“ konstatoval s odkazem na její životosprávu v posledních dnech.

Předepsal jí prášky proti bolesti a dodal: „Pro jistotu Vás ještě pošlu na ultrazvuk. Tam mou diagnózu nejspíš potvrdí.“

Jenže nepotvrdili. Nebyl to žlučník. Sonda, která jí rejdila po břiše jako těhotným maminkám, malovala na monitoru podivný obraz.

„Co to je?“ zajímala se Kris.

„Vaše játra,“ pověděla lékařka.

„Vypadají jako ementál,“ pokusila se o vtip Kris a hodila okem po lékařce. Jenže ta se nesmála, naopak zvážněla.

„Dvanáct lézí,“ ukázala na ony „díry“.

Kris ten zvláštní pojem nikdy neslyšela. „Myslela jsem,“ vzpomínala po letech, „že léze jsou nějaké trhliny. Ještě jsem žertovala, že nechápu, jak se játra mohou potrhat a jestli to není tím, že jsem se na józe snažila předvádět před jedním novým mužem. Lékařka se ale zase neusmála, jen pravila: Slečno, to jsou nádory.“

Kristině přejel mráz po zádech. Mysl jí zmatkovala, ústa také. „Ale… To přece…“ vrtěla hlavou se sugestivním úsměvem. To musí být chyba. Vždyť já jsem…,“ a snažila se lékařce vysvětlit, že nikdy nic špatného nedělala. „Jediné, co Vám v té chvíli běhá hlavou, je: Proč právě já? Já jsem přece vždy dodržovala pravidla, nelhala, nekradla, nepřecházela na červenou. Cvičila jsem, pila tak akorát, občas i správně jedla. Mě se to přece nemůže týkat!“

Představte si její cestu domů. Co byste cítili? „Ve mně to byl vztek, vzdor, bojovnost. Ještě jsem to nebrala vážně. Nepřipouštěla jsem si, že by můj život měl v dohledné době skončit.“

Vzala si praktickým lékařem doporučené prášky na bolest. Třeba to bude opravdu jen žlučník. Prospala se. Právě 14. února ráno ji probudil telefon.

„Slečna Kristina?“ slyšela lékařku. „Máte rakovinu.“

2. kapitola: Tři špatné zprávy v jedné

Špatné zprávy, které přijímala od lékařky, počítala na prstech:

1. Jde o epiteloidní hemangioendoteliom, ve zkratce EHE. Typ rakoviny, jaký má 0,01 % pacientů. 200 až 300 Američanů ročně. Ke vzteku tedy je nejen to, že ententýky padly zrovna na ni, ale také to, že pro vědce je to natolik zanedbatelné číslo, že se studiem EHE primárně nezabývají. Proto ještě neznají ani příčinu vzniku, ani možnou léčbu.

2. Těch lézí není dvanáct, ale čtyřiadvacet. Jsou i na plicích.

3. Jde o čtvrté stádium rakoviny. Když se lékařky zeptala, co to znamená, odpověď byla ještě méně srozumitelná: „Inoperabilní.“ Teprve když jí to slovo rozklíčovala, strnula: Neoperovatelné. Žádný zákrok, žádné ozařování, žádná chemoterapie. A žádné možné uzdravení.

Dobré zprávy počítat nemusela, byla jediná: EHE většinou postupuje velmi pomalu. Takže jak dlouho léze ještě umožní Kristině žít, „nikdo neví“.

Jak byste to přijali Vy? Jak to přijala ona?

Proč je dnes právě za tento den vděčná? Proč nastal obrat k lepšímu v jejím životě?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -