Proč chceš zpátky toho, kdo Ti ublížil?

Navenek suverén, uvnitř křehký jako led. Jak mu porozumět? Jak mu pomoci? Nebo jak ho změnit, aby se přestal chovat tak hrozně?
- Reklama 4 -

„Miluji ho,“ řekla. „Chci, aby se vrátil.“

Přitom mluvila o někom, kdo ji ublížil a stále dál ubližoval.

Bylo zbytečné se jí zeptat: Proč chceš takového člověka zpátky? Dochází Ti ten paradox?

Bylo to zbytečné, protože člověk, který se řídí pouze srdcem, se chová jako bez rozumu. Podobně jako člověk, který se řídí pouze rozumem, se chová jako bez srdce.

Je lepší ten, kdo Ti ublížil, nebo ten, kdo Ti NEublížil?

Když se potkávám se čtenáři mých knih, obvykle chtějí zpátky člověka, který jim nikdy neublížil – kterého sami ztratili neuváženou chybou. Hledáme tu nejkratší možnou cestu. Chyby přece děláme všichni, a když se ponaučíme, proč nepožádat o novou šanci?

Ale toto byl opačný případ. Případ člověka, který chtěl, aby se k němu i dětem vrátil ten, kdo jim ublížil.

„Našel si milenku. Odešel od nás k ní. O děti se nezajímá. Ale já vím, že ji nemiluje. Vím, že se chce vrátit, říkala žena, která prý prostojí u okna celé noci. Věří, že se to stane dnes. A když ne dnes, tak zítra.

A já se ptám: Proč chce za každou cenu toho jednoho člověka? Proč tak zatvrzele? Proč ignoruje všechny ostatní možné partnery, kteří by se mohli daleko lépe starat o vztah i její děti? Proč jí tolik záleží na tom jednom konkrétním člověku? A proč by jeho návrat vůbec považovala za vítězství? Copak návrat člověka, který Ti ublížil, je posun vpřed?

Co znamená „promíjím Ti“?

„Podvedl jsi mě, ale já Ti promíjím,“ říkají lidé, kteří tím veřejně nastavují hranici své sebeúcty. V překladu: I když jsi podvedl, je Ti prominuto. Tedy: I když (znovu) podvedeš, bude Ti (znovu) prominuto.

Kdo čte mé knihy, zná mou zásadu: Nikdy nedávej druhou šanci stejnému člověku. Dej ji klidně stejné osobě stejného jména i rodného čísla, ale musí jít už o jiného člověka – vytrestaného, ponaučeného. Jen takový člověk neudělá stejnou chybu dvakrát. Uvědomuje si totiž, že opakovaný čin už není chyba, ale svobodná volba. Zná jeho cenu. Cena je to, co platíme.

Tam, kde lidé za své chybné kroky nemusejí platit, neexistuje žádné ponaučení. Je-li člověku prominuto (nezaměňovat se slovem odpuštěno) to, co zavinil, je mu jinými slovy řečeno: „V pořádku, tohle můžeš udělat kdykoli; já to nevnímám jako chybu.“

Karel Marx, kritik klasické ekonomie, jednou napsal: Život je boj. Smál jsem se tomu vzletnému vyjádření, než jsem sám zjistil, že má pravdu – že v životě má opravdu hodnotu jen to, co si vybojujeme. Co nemusíme tvrdě zaplatit, to pro nás nemá dlouhodobě valnou hodnotu.

V narušeném vztahu to platí oboustranně. Jak pro toho, kdo podvede, tak pro toho, kdo byl podveden. Oba se ponaučují. Ano, pro oba je zrada hodnotou.

První (kdo podvedl) si dříve nebo později uvědomí, že to byl on, kdo ztratil. Přišel totiž o člověka, který mu důvěřoval. Stejně tak druhý (podvedený) si dříve nebo později uvědomí, že on vlastně neztratil. Naopak úspěšně se zbavil člověka, který si důvěru nezasloužil.

Proč tedy trpí ten, kdo byl podveden?

Proč sám sobě přikládá vinu?

Proč ustavičně hledá chyby jen u sebe a tolik si přeje, aby se ten, kdo podvedl, vrátil a svým návratem „ukázal, že se už nezlobí“?

Copak to jen mně připadá zvrácené?

Proč se ti, kdo důvěřují, cítí špatně, jsou-li oklamáni?

Proč cítí ztrátu na své straně, když přišli o člověka, o kterého nikdy neměli stát?

Proč naopak neslaví, rozpoznali-li nespolehlivého partnera?

Znamenám míň

Vůbec nejčastější případ, který se čtenáři svých knih řeším:

Seznámí se partneři A a B. Navzájem si připadají dokonalí. Chyby druhého totiž nevnímají, nebo jim nepřijdou podstatné. Je jim spolu báječně.

Pak přijde Den omrzelosti. Partnerovi A začnou vadit chyby v partnerovi B nebo v jejich vztahu. Typicky: Postava partnera B je už okoukaná. Nebo: Vztah už je stereotypní, milování předvídatelné. Tudíž: samá nuda.

Zato u objevu/milence C je všechno jinak. Partnerovi A připadá dokonalý. Jeho chyby nevnímá, nebo mu nepřijdou podstatné. Je mu s ním báječně. (Ano, příběh se opakuje. My však nechme být, jak asi skončí. Nás zajímá partner B. Vraťme se k němu).

Partner B se po odchodu partnera A cítí méněcenně. Uvažuje: „Dříve jsem pro něj byl dokonalý, říkal mi to. Teď jsem opuštěn pro chyby, které nemohu popřít. To znamená, že jsem horší než dřív.“ Jinými slovy: „Dokud se partner A nevrátí, znamená to, že zůstávám horší, než jsem byl dřív.“

Kámen úrazu? Rozhodnutí partnera A se stává měrkou. Odejde? Jsem horší. Zůstane? Jsem lepší. Přitom partner B se vůbec nemusel změnit, není horší než dřív. Ba dokonce se může snažit sebevíc, stavět se na hlavu, ale nepomůže to. Problém je v tom, že partner A už z vlastního rozhodnutí nevnímá jeho přednosti, ale zaměřuje se na nedostatky. Proti takovému způsobu myšlení nelze uspět. Nikdo z nás totiž není dokonalý, tudíž každý má nějaké nedostatky (dokonce i milenec C)?

Ptám se tedy ještě jednou: Proč tedy chtít zpátky člověka, který na nás sleduje jen nedostatky? Proč si myslíme, že to podruhé bude lepší? Copak nám nedochází, že u tak smýšlejícího člověka to nikdy nebudeme mít ve svých rukou – že vždycky nám mohou být nějaké nedostatky vytknuty a v každém okamžiku pak bude někdo jiný zajímavější?

Účelem následujících řádků je tam, kde naprosto vládne hladové srdce, vpustit i trochu rozumu. V jakých 7 případech bychom se nad sebou měli vážně zamyslet a dovolit rozumu, aby nám pomohl hnout se naopak k lepšímu partnerovi, tudíž i lepšímu sebehodnocení a sebevědomí?

Přejděte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -