Míjení komet: Proč milujeme ty, kteří nás odmítají, a odmítáme ty, kteří nás milují

Proč láska nemůže vydržet o trochu déle? Nebo proč přichází v nesprávnou chvíli? Nebo proč tomu druhému už najednou nejsme dost?
- Reklama 4 -

Pohlédl jsem na nebe. Padala hvězda. Pak se k ní přidala druhá. Padaly chvíli souběžně. Pak se jejich dráhy rozešly.

Usmál jsem se. Jako ze života.

„Nejde to,“ řekl mi bezmocně.

„Co nejde? Být s ní, nebo být bez ní?“ zeptal jsem se.

„Ani jedno,“ pravil.

Zažili jste to někdy? To, že milujete ty, kteří Vás odmítají, nebo odmítáte ty, kteří Vás milují?

Jako bychom byli komety s různou dráhou letu. V určitém okamžiku svého osobního vývoje se potkáme, zálibně si hledíme do tváře, ale teprve v příštím momentu nám dojde, že to všechno nastalo jen proto, že jsme se míjeli – že se naše dráhy pouze dočasně překřížily. A dál už se jeden druhému v životě spíše vzdalujeme.

Proč se to vůbec děje? Důležité téma, které potřebujeme pochopit hlavně tehdy, když bychom si tolik přáli, aby nám někdo byl oporou. Nebo my někomu. Ostatně, tématu se věnuji i na sto stranách nového vydání magazínu FC o lvech a lvicích.

Sedm miliard komet

Svět si někdy představuji jako takové nebe, po kterém se pohybuje sedm miliard komet. Každá s jinou dráhou letu.

Potkáváme se, po nějaký čas se i provázíme a následně se oddělujeme. Jako by život byl kniha, ve které také postavy z první kapitoly nezůstávají po celý příběh. Jako by jejich úloha vyprchala právě v těch několika kapitolách a dále už příběhu neměly co dát…

Všichni jsme s komety s nějakou přitažlivostí. Snažíme se na všechny kolem nějak působit. Někoho zaujmeme vzhledem, jiného chováním, dalšího moudrostí, případně majetkem, postavením. To všechno jsou naše gravitační schopnosti.

Podstatou vztahů mezi všemi těmito kometami je míjení a hledání. Někdy trvá moc dlouho, než při své současné přitažlivosti (protože to, čím přitahujeme, se v průběhu věku mění) najdeme naprosto spřízněnou kometu, která má jak podobnou dráhu letu, tak gravitaci, jež nám imponuje, a především je schopna s námi na delší dobu sdílet tutéž dráhu letu.

Problém je, že let ve společné dráze není snadný. Jednak si v některých stísněnějších fázích můžeme překážet a drkat do sebe, a jednak si musíme v průběhu letu udržovat vzájemnou gravitační sílu tak, abychom jeden druhého cestou neztratili – naši dráhu totiž jistě budou křižovat spousty dalších komet, třeba i přitažlivějších. A co pak?

Přece změna je život! Přece „krátké“ prolétnutí s někým jiným nezaškodí! Přece tu „svou“ kometu už mám stejně jistou! – tak třeba zauvažujeme. A hlavně: Na té naší doprovodné kometě se nám postupem doby tu a tam něco nebude zamlouvat. Přestane to být podle našeho gusta. Nebudeme na to zvyklí. Nebo naopak na to budeme až příliš zvyklí a bude nás to již nudit.

A okolní komety, které se budou blížit, budou vždycky něčím nové, jiné. Aby také ne, když na nebi neexistují dvě stejné komety! A pak si můžeme říct: Proč se vlastně s touto divnou stárnoucí a stereotypní stárnoucí kometou zdržujeme, proč se omezujeme na jedné těsné dráze? Jak jsme mohli být tak hloupí, že jsme si nějakou takovou našli? Vždyť už nás vůbec nepřitahuje! A náhle můžeme odmítat ty komety, které nás ve skutečnosti milují, nebo naopak milovat ty komety, které nás už jako dávno nezajímavé odmítají.

A přitom jsme pořád dvě komety, které stárnou úplně stejně rychle. Jediné, co se v čase mění jinak, je náš pohled na společný let. Může se stát, že zatímco jeden se více soustředí na to, co by na společném letu ocenil, druhý se už spíše soustředí na to, co mu společný let bere – a co by na druhé kometě najednou chtěl změnit. Ano, na té, která mu vždy tolik vyhovovala?

Odpojit se?

Jakou kometu má ještě smysl přesvědčovat, že let s námi je jako žádný jiný? A kdy už je to ztráta času, především našeho času?

Od vydání nového magazínu FC o lvech a lvicích dostávám neustále žádosti o můj názor na Vaše konkrétní situace v osobních vztazích a dotazy: Tohle už JE, či ještě NENÍ za hranou? Následující řádky, prosím, přijměte jako můj názor, ovlivněný mým životem, zkušenostmi a především mým prahem bolesti. Co už bolí mě, možná druhé ještě nebolí. A co bolí druhé, ještě nemusím cítit já.

Kde jsou tedy ty chvíle, kdy už se začínáme tak trochu vzdalovat?

Jakých 7 postupných fází takové odpojování má?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -