Proč outsideři mají náskok a dav jde jen tak rychle jako nejpomalejší v něm

"Outsidere," křičeli na mě, když jsem byl malý. Myslel jsem, že je prokletí stát stranou. Než mi život ukázal, jaké je to požehnání.
- Reklama -5

„Vám se to řekne!“

„Vám se daří!“

„Vy nevíte, co je být outsider!“

Sezení s více než 50 předplatiteli, kteří chtěli pracovat na svém sebevědomí, začalo jejich zlobou a mým úsměvem. Moc jsem si přál, aby ty jejich nadávky neustávaly. Aby mi ukázali, že se nehodlají smířit se svým životem!

Outsiderem (nerad)

Usmíval jsem se, protože mnoho lidí nezná můj příběh. Mají pocit, že jim nebudu rozumět, natož pomoci, jak ven z pozice přehlíženého a ponižovaného outsidera. Přitom velmi dobře vím, o čem je řeč; sám jsem outsiderem byl. Anebo, doufám, ještě jsem.

Jsem narozený 30. srpna. To už mnohým stačí, aby pochopili.

Do školy jsem šel jako ten nejmladší a nejmenší. A protože jsem nikdy nepropadl, v každé třídě jsem nejmladším a nejmenším zůstal.

Automaticky jsem byl out-sider – ten, kdo stojí stranou.

Tehdy jsem pocítil, že nejhorší věc na světě není cítit se osaměle, nýbrž být obklopen lidmi, kteří Ti dávají najevo, že jsi osamělý.

Byl jsem jako jedinec, který se ocitl mimo dav. Strašný pocit. Tedy, když se díváte na posmívající se a nepřejícný dav. Ten pocit se ale změní ve chvíli, kdy od davu odhlédnete. Tehdy náhle vidíte, že osamělí nejste jediní.

1. záchytný bod: Nikdo ve svém trápení nikdy není sám

Mimo dav totiž stojí také další out-sideři.

Jedni mají jiné oblečení, než dav uznává. Druzí píšou jinou rukou než většina. Třetí nosí jinou barvu kůže, než „je zvykem“.

A čím více se rozhlížíte, tím méně sebelítostivých slz si z tváře utíráte. Protože být outsider začíná být v dnešní společnosti skoro normální.

Miloval jsem fotbal. Protože mě žádná parta přijmout nechtěla, kopal jsem si sám o zeď, schody, lavičky. Sám jsem se učil finty. Bylo mi šest a lidé mě začali pozorovat.

Jeden pán mě vzal na Slavii. Trenér Fabanka mě představil klukům v kabině. „Tsss…“ ozývalo se. „To je teda dáreček…“ „O takovýho prcka leda zakopneme…“

Starý pan Fabanka mě držel za límec jako králíka za šíji a povídá: „Dneska budete všichni hrát na něj. Protože on rozhodne zápas.“

Navlékl mě do dresu, který jsem měl po kolena, sklonil se ke mně a potichu říká: „Vím, co je být outsider. A teď Ti ukážu, jakou SKUTEČNOU hodnotu má outsider.“

Postavil mě úplně dopředu, do útoku. Soupeřovi obránci, i o dvě hlavy vyšší, se smíchy plácali do kolen. „Toho špunta ani nehlídejte, ten se zamotá do tkaniček,“ posmíval se soupeřův trenér.

„No jasně,“ podporoval ho ještě Fabanka. „Nám všichni útočníci onemocněli a tohohle jsme našli na ulici. Neumí to. Dnes to bude jednostranný zápas.“

Bylo mi hrozně. Ještě nikdy jsem neslyšel tolik posměchu. Tekly mi slzy, ale tehdy jsem zjistil, že oči, které pláčou, vidí svět zřetelněji. A já jsem koutkem oka najednou viděl Fabanku, jak svírá pěsti na znamení, že mi drží palce.

Já se rozhlédl a byl jsem outsider. Sám široko daleko. Obránci soupeřova týmu mě vůbec nehlídali. „Teď,“ zahromoval Fabanka a vzduchem ke mně od spoluhráčů přilétl první míč. Zpracoval jsem si ho a prásk, byl tam první „banán“.

„Náhoda,“ ohrnovali nos soupeři. „Náhoda,“ volal na soupeřova trenéra Fabanka.

A tak, dokud mě podceňovali jako otloukánka, sázel jsem do brány – nikým nehlídaný – fík za fíkem.

Byl to opravdu jednostranný zápas. A když mě poprvé, frustrováni, surově skopli, smál jsem se – protože jsem – jak Fabanka slíbil – pochopil, jakou hodnotu může mít outsider.

O ovcích a skutečných beranech aneb Proč vůbec vlastně toužíme být součástí davu? Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -