Pouhých 5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem

Malá změna, velký rozdíl. Prvních 5 sekund, které vyřešíš jinak než emocemi.
- Reklama -5

Dostal jsem zajímavý dotaz: Co je prý tím nejdůležitějším úkolem, který si každý den zapisuji do Sebekoučovacího diáře?

Pokud na 5 sekund zavřete oči, pochopíte to…

Věděli to všichni. Nobel, Eiffel, Einstein. Ale také Masaryk, Baťa, Kafka.

Víme to i my, jen na to zapomínáme nebo nám to přijde příliš složité.

A přitom to „nic není“.

Jen 5 sekund, po které neřekneme slovo.

Navenek neuděláme vlastně vůbec nic. A přece naše reakce bude mocnější než slova. Vyjádří, kdo jsme, kdo chceme být i jak si nás jednou lidé budou pamatovat.

Každý, kdo chce něčeho dosáhnout, je pod tlakem okolí nebo sebe sama. Jak ten tlak ustát? Snad nejlépe to vyjádřil římský císař Marcus Aurelius (121–180): „Dělej všechno tak, jako by to byl Tvůj poslední čin v životě.“

Ptáte se, co to má společného s 5 sekundami a mým diářem, který je hodně o udržování pozitivní energie po celý den?

Když…

Když mi cizí dítě ušpiní čistý oblek…

Když mi rodič, žijící v jiné době, pořád opakuje své staré obavy…

Když se kadeřnice opozdí o 20 minut kvůli nemocné dceři…

Když můj soused s velkými zdravotními problémy postrádá oporu v rodině, a tak vždycky volá mně…

Když mě řidič na dálnici vybrzdí, a ještě udělá obscénní gesto před mými dětmi…

Když číšnice v dražší restauraci poplete mou objednávku…

Když sám zapomenu na nejdůležitější událost dne…

Když jsem na konci dlouhé fronty, která se nehýbe…

Když někdo zvoní uprostřed noci nebo když hloupě vyliju kávu…

… tehdy se nadechnu z plných plic a…

– a NEVYDÁM ANI HLÁSKU.

Ano mohl bych reagovat podrážděně, pln hněvu, necitlivě. Vždyť bych byl „v právu“.

Mohl bych vybuchnout a přehánět. Uhodit cizí dítě, ponížit cizího člověka, vztekle nabourat své auto – jen ať má druhý opletačky s policií. Jenže…

Kdykoli jsem tohle udělal, po chvíli přišla lítost.

Jsme totiž jen lidé a nic lidského není dokonalé, natož naše emotivní reakce.

Zjistil jsem, že přeháněním málokdy získáme něco pozitivního. Naopak porozuměním, laskavostí a empatií získáváme hodně, i když 5 sekund jen upouštíme páru a pak řekneme:

„To je v pořádku…“ (vylekaným rodičům dítěte)

„Táto, jsi hodný, děkuju.“

„Samozřejmě, sousede, s čím potřebujete pomoci?“

Gesto „Omlouvám se“ nebo „To by se přece mohlo stát i mně“ k nešťastné číšnici.

Být klidný, ne šílený. Být rozumný, ne přecitlivělý. Pochopit, že každá situace nemusí končit takzvaně „správně“, tedy mým vítězstvím. Že život můžeme v jediné chvíli změnit. Nechat ho jít cestou, kterou se vydal.

A usmát se.

Nááádech, výýýdech

Hluboký nádech, dlouhý výdech. Právě to trvá 5 sekund. Jak to naši reakci může změnit?

Naposledy jsem měl plné plíce řevu, když mě při cestě na důležité jednání nabourala žena. Měl jsem v hlavě jak jednání, tak anabázi s opravou auta, kdy zase díly z Ameriky pojedou dlouze  lodí po moři… Chtěl jsem jí vmést do obličeje, jakou škodu vlastně způsobila, svou reakcí ji zlomit, protože věci už beztak nemohly být horší, jenže… ony horší být mohly.

Stačilo 5 sekund, a v těch jsem si stihl všimnout slz v jejích očích. Jediným pohledem jsem si uvědomil cizí neštěstí, cizí bolest, skutečný strach jiného člověka. Došlo mi, že nejen pro mě, ale i pro druhé je něco opravdu důležité.

A tak jsem si vybral SOUCIT místo NEVRAŽIVOSTI.

Od té doby se snažím v krizových chvílích reagovat tak, jak bych chtěl, aby lidé reagovali vůči mně. Nejdříve naslouchám. A zjišťuji, jak je fajn, když na lítost v mém srdci dodatečně nedojde.

„Děkuji,“ řekla a do bledé tváře se jí vrátila barva.

Než jsem měl Sebekoučovací diář, doma jsem si sepisoval dlouhý seznam svých přehnaných reakcí v životě. Pak jsem ho zmačkal, protože už neplatil. Ten den byl důležitější než všechny včerejšky. Začal jsem psát jiný seznam – empatických reakcí. Sám jsem do té doby nevěděl, že mám sílu se „jen“ hluboce nadechnout a hluboce vydechnout. A díky tomu změnit situaci i sebe.

„Nemám Tě rád.“ Opravdu? A proč?

Dříve jsem na druhé křičel a říkal tomu, že jsem upřímný. S takovou upřímností ale těžko budeme k někomu laskaví.

Upřímnost v křehkých situacích neuzdravuje. Empatie tu sílu má. Empatie znamená vidět očima někoho druhého, slyšet ušima někoho jiného a cítit srdce někoho jiného.

Vyžaduje však jedno – vystoupit ze svých momentálních emocí. Pak jsme schopni vnímat tutéž věc z perspektivy jiného člověka. Pak se doslova stáváme Někým.

Přemýšlejme o tom. Kdykoli máme sklon zvolat „Nemám Tě rád!“, neměli bychom se spíše zeptat „Nevím o Tobě spíše málo?“

Motivační diáře pro sebe nebo blízké pod vánoční stromeček je možné ještě získat ZDE.

Kombinaci s dárkovým voucherem na roční předplatné magazínu FC nebo magazínu Business Leaders je možné zvolit ZDE.

© Petr Casanova

- Reklama -