Má to smysl? 8 mezí zdravého vztahu

Problémy? Pche. Každý vztah je má. Jenže ne každý pár je ochoten je SPOLU řešit.
- Reklama -5

Povím Vám jeden zajímavý příběh.

Jako malý jsem si přál psa. Známý mých rodičů měl čerstvá štěňátka. Čtyři chlupaté koule jsem viděl zpoza plotu, když jsme přicházeli. A také kluka, který si vybíral už přede mnou.

„Mají dobrý původ, neprohloupíš,“ říkal známý tomu klukovi, který byl asi v mém věku. „Tedy, až na tohoto čtvrtého. Nemá dobře vyvinutou jednu tlapku.“

„Toho chci,“ překvapil nás všechny ten kluk.

„Ale,“ namítal známý, „s ním přece nebudeš moci běhat a hrát si tak jako s ostatními.“

Kluk místo odpovědi vyhrnul nohavici. Poprvé jsem užasl nad protézou. „Jak vidíte, sám nemůžu běhat. A myslím, že ten pes potřebuje, aby mu někdo rozuměl.“

Slova, která nezapomenu…

Ta slova mi dodnes znějí v hlavě – v době, kdy už vím, že svět je plný lidí, kteří potřebují, aby jim někdo porozuměl. Od vydání mé poslední knihy 100 nejkratších cest k Tobě mi s ještě větší důvěrou svěřujete své osobní příběhy a ptáte se: Má TO (můj vztah) smysl?

I proto jsem napsal Vánoční Speciál, aby k sobě lidé, kteří potřebují porozumění, nalezli cestu. Neumím samozřejmě na dálku postihnout každý případ. Tímto článkem se však pokusím alespoň vymezit základní obecné mantinely, mezi kterými ještě vztah obvykle funguje a má smysl.

Rozumíš mi, prosím?

Každý z nás má své meze. Potřebujeme komunikovat, abychom porozuměli, kde jsou hranice druhého, a aby druhý pochopil, kde jsou hranice naše. Co ještě unést, a co už je příliš? Kam až je dobré se druhému obětovat, a kde už ztrácíme svůj vlastní život, svou hodnotu? Kde ještě je pro děti dobře držet nefunkční rodinu, a kde už jsou dětem na škodu vypjaté emoce a dusno?

Vím, že každý jsme jiný. Stejně tak ale – jako už dost starý pes – vím, že skutečná láska není o nalezení dokonalé osoby. Dokonalá osoba neexistuje. Skutečná láska je o nalezení nedokonalé osoby, se kterou bude možné pracovat na zdokonalování vztahu.

Pracuj na tom se mnou, prosím…

Ano, použil jsem přesné slovo. Láska je o práci. Jako úspěch. Jako kariéra. Jako cokoli, co za to stojí, když se to podaří vytvořit.

Kde by tedy měly být ony hranice a s kým stojí za to pracovat na vztahu?

1. mez: Oba ještě respektují své rozdíly

Staré pořekadlo říká, že protiklady se přitahují. Není nezbytné, aby partneři byli úplně protikladní, stačí, že jsou jiní. A to jsou vždycky. Všichni lidé na světě jsou totiž různí. Nemůžeme spolu ve všem stoprocentně souhlasit, když máme jiné geny, výchovu, minulost, zážitky, zkušenosti, touhy, práh bolesti i jinou metodiku rozhodování. Hranice vztahu je vždy tam, kde spolu lidé dokážou nesouhlasit. Dokážou se v maličkostech rozejít. To vůbec nevadí, rozdílné názory jsou jen kořením diskuse.

Co je nutné mít sladěné, jsou životní cíle. Táhnout za jeden provaz. Oba nemusejí držet jedno pádlo, ale musejí pádlovat jedním směrem.

Proto neočekávejme, že partner schválí všechna naše rozhodnutí a my ta jeho. Máme svou pravdu, on také. Úspěch vztahu je ale v tom respektovat názor či přání druhého. Ve vztahu nikdy nelze druhého přehlasovat. Existuje buď jednoznačná shoda (oba pro/proti), nebo jednoznačná neshoda (jeden pro a druhý proti). A je to dobře. Partneři jsou nuceni nalézat konstruktivní řešení, výhodné pro oba.

Jako když dva sousedé mají pozemky spojené jedním plotem a scházejí se vždy u branky.

To je nejlepší. Protože to je pro oba vždy na půli cesty.

2. mez: Oba ještě přehodnocují původní předpoklady

Dám Vám příklad:

Partner A vyrostl v láskyplné rodině. Všichni si neustále dávali najevo, jak moc se mají rádi. Tento partner tedy rád říká, jak druhého miluje, a také to od druhého vyžaduje.

Partner B vyrostl ve věcně založené rodině, kde se na křehká slova nikdy nevynakládala energie. Tento partner na nějaká objetí, vyznání, natož dárky „nemá čas“, a také od druhého vyžaduje odstup.

Jak bude partner A interpretovat přirozené chování partnera B? Jako jeho lhostejnost? Nelásku? Odtažitost? Nebo dokonce nevěru?

Všichni vstupujeme do vztahu s tzv. předpoklady. Na základě své výchovy a minulosti očekáváme, jak se k nám druhý bude chovat, protože to odpovídá vzorci, v jakém jsme žili. Jiný neznáme. Podporují nás v tom i kamarádi. Logicky. Kamarádi přece tvořili naši minulost, naše vzorce. Pokud chceme udělat velkou chybu, před kamarády řešme svého partnera. Samozřejmě na něm nenechají nit suchou, protože se chová „tak nepochopitelně“.

Přitom na vině není náš partner, ale především naše předpoklady, které nemusejí mít vůbec nic společného se skutečností. Co když partner vůbec není lhostejný, nemilující nebo nevěrný? Co když je to prostě JEHO způsob lásky? A JEHO způsob lásky není o nic méně pravdivější než NÁŠ.

Chceme-li se dostat ze začarovaného kruhu nejistoty, zda nás partner opravdu neignoruje, položme si klíčovou otázku: Jaká jsou fakta? Faktem není pocit. Například tento: „Já ho miluju, ale on mě asi tolik nemiluje.“ Nikdo nemůže vědět, jak ho druhý miluje. A už vůbec to nemůže soudit jen na základě počtu objetí (možná falešných), vyznání (možná prázdných), dárků (možná alibistických). Nic z toho nemusí mít vypovídací hodnotu. Ostatně, i láska je jen slovo, než přijde člověk, který tomu slovu dá význam.

Přemýšlejme tedy o tom, jestli tím, co zabíjí vztah, není spíše náš předpoklad než náš partner.

Proč si tolik partnerů myslí, že jim druhý vidí do hlavy?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -