Hry s ohněm ve vztahu: Proč obětujeme 90 pro 10 a riskujeme to, s čím jsme spokojeni

Změníš se podle toho, co chci já.
- Reklama -5

Můj známý, říkejme mu Honza, měl záviděníhodnou manželku. Sám si ji pochvaloval. „Do dokonalosti jí chybí tak 10 procent,“ říkal.

Jistěže jeho ženě něco chybělo. Byla přece člověk. A žádný člověk nemůže být bezchybný, dokonalý, stoprocentní.

Honza to věděl, přesto ji jednoho dne vyměnil. Za ženu, u které nalezl chybějících 10 procent. Protože se soustředil na to, co jeho manželka nemá, v jeho očích byla milenka dokonalejší. Ale byl to klam.

I milenka byla člověk. Tudíž také nedokonalá. Sice měla těch 10 procent, které neměla manželka, ale současně – jak časem zjistil – měla jen velmi málo z ostatních 90 procent jeho manželky. „Byla sotva 11procentní,“ byl překvapený Honza.

Pozdě překvapený. Protože 90 procent už vyměnil za 10 procent. Obětoval svou dlouholetou oporu, stabilní zázemí a krásné malé dítě svému poblouznění, že někde musí existovat stoprocentní dokonalost.

Když mi to dnes u snídaně vyprávěl, sršela mu z očí jediná otázka, složená ze čtyř písmen: P-R-O-Č?

Proč mají lidé i relativně spokojení nutkání hrát si s ohněm?

Proč pro krásnou chiméru dokonalosti riskují krásnou nedokonalost toho, co již mají?

Jak to, že ani nadprůměrně inteligentní jedinci si v zápalu své chtivosti neuvědomí, co mohou ztratit?

A jak to, že existují jiní lidé, kteří si s flirtováním, nevěrou a dalším způsobem nepřímého ubližování těm, které mají rádi, v žádném případě nehrají?

Pokusím se to vysvětlit v tomto článku. Objasní i to, proč jsem Vánoční Speciál věnoval malému varování – abychom si uvědomili hodnotu toho, co máme, včas – dříve než to hloupě ztratíme.

Přerostlé děti

Jako děti jsme si s ohněm hráli rádi a často, vzpomínáte?

Rodič zakřičel: „Nech toho! Už to nedělej! Stůj…“ A my jsme přesto udělali ještě jeden krok. Schválně.

Tu schválnost mají děti ve zvyku. Je pro ně naprosto přirozená, a je to dobře, protože je klíčová pro celoživotní rozvoj člověka. Jen tak děti mohou hledat A NALÉZAT hranice toho, co ještě smějí/co ještě jsou schopny, a co už ne.

Proč je to tak důležité vědět? Dovolte, trochu poodstoupím, abychom si uvědomili širší souvislosti…

V každém okamžiku života jsou naše schopnosti limitovány. Něco dokážeme, něco už ne. Nicméně hranice našich schopností jsou proměnlivé, vyvíjejí se. Jako by byly z gumy. Dají se posouvat. Člověk sám od sebe by žádné hranice neposouval – kdyby neměl potřebu. Provokují a motivují ho sny, které vidí za hranicí svých schopností. Už dítě se učí pochopit, že aby dosáhlo na něco, co je prozatím nedosažitelné, musí mít trpělivost, vytrvalost a růst.

Dospělý člověk sice už neroste fyzicky, zato může neomezeně růst svými schopnostmi. Může dosáhnout na plat, auto, úroveň vzdělání, o jakých sní. Ovšem musí, tak jako dítě, růst postupně, tedy bezpečně. Musí znát v každém okamžiku své hranice.

Můžeme si je představit jako elektrický drát, do kterého drkneme. Vzpomínáte přece, jak růst neustále bolí (špatná zkušenost, hraniční výkon, námaha spojená s učením). Ta permanentní bolest je informace, že posouváme brnící drát. Posouváme hranici toho, co sneseme.

Život nás učí pracovat s hranicemi opatrně. Pomalu. Nespěchat. Kdo podniká, dobře ví, že ho rychlý růst může zahubit, protože například nebude schopen uspokojit obrovskou poptávku, do které ještě nedorostl.

Vidíte? Už je tady opět to slovo. Nedorostl. Nedozrál. Lidé, kteří hazardují (i ve vztahu), jsou jako nedozrálé děti. Zdůrazňuji slovo jako. Protože je tu rozdíl. Za chyby dětí jsou plně odpovědni jejich rodiče. Dospělí za své kiksy zodpovídají sami. Ti, kteří ještě vnitřně nedospěli, to nemusejí pochopit. Mohou pak hledat chyby všude kolem, ačkoli hlavní chyba byla v nich samotných – že ještě nedozráli, a přitom u jiných hledají dokonalost.

Motto: Dokonalý vztah není o nalezení dokonalého partnera, ale partnera tak správně nedokonalého, aby s námi, někým rovněž nedokonalým, byl ochoten dennodenně pracovat na dokonalém vztahu.

Když jsem psal svůj první bestseller 250 zákonů lásky, lidé se mi smáli, proč by si ve vztahu měli předem stanovovat nějaká pravidla. Proč? Protože pravidla ve vztahu jsou jako mantinely. Když autem prorazíte svodidla, už nikdy se v tom místě nebudete cítit bezpečně. Když si vymknete kloub, už nikdy nebude zcela spolehlivý. Když třísknete skleničkou o zem, třebaže jí řeknete: „Promiň“, už nikdy nebude v pořádku.

Ve vztahu musíme znát mantinely, protože chyby mají tragické následky. Mnohdy jsou nevratné. Honza dnes ví, že chyboval. Vykládá, že chybovat je lidské. Má pravdu. Ale zapomíná dodat to, že za chyby se také platí. Sáhneme-li na horkou plotnu, ta zkušenost nás může stát navěky spálenou kůži.

Ano, každá zkušenost je dobrá, posouvá nás. I Honzu posunula. K uvědomění, že žena je jako oheň. Nevyplatí se hrát s ní ruskou ruletu. Rozbité skleničce totiž už nenamluvíte, že příště budete opatrnější. Jednu skleničku můžete rozbít jen jednou.

Já vím, že v každém z nás je trocha dítěte. Něco nám stále říká: Ještě udělej krok, když rozum říká: Stůj. Musíme si ale uvědomit, že už nejsme děti. Stoprocentně ručíme za své činy, a to vším, co máme. Je to nejhorší „hypotéka“, jakou si můžeme vzít.

Jak se tedy vzepřít svému dětinskému myšlení? Kdy zvýšit pozornost, protože se zřejmě chystáme udělat osudovou chybu? Při jakých myšlenkách bychom obzvláště měli komunikovat s partnerem, protože hrozí, že bychom jeho 90 procent mohli vyměnit za jiných 10?

Otočte, prosím, stránku.

- Reklama -