Jak se rodí síla v ženách

Generální ředitelka Mary Kay a dva důležití muži jejího života: syn Ángel a manžel Ernesto.

„Pomáhej ženě s taškou! Jisti ji do schodů! Nekřič na ni!“ říkával mi jako malému dědeček, který vyučoval etiketu. A já kroutil hlavou a žvatlal: „Dědečku, proč? Copak jsou ženy slabé? Vratké? Křehké?“

Jen se usmál a pověděl: „Jednej tak, jako by byly.“

Od té doby jsem si všímal žen i proto, abych našel nějakou silnou, jistou v krocích a která se po jednom škaredém slově nesesype. Poznal jsem jich mnoho – silnějších než já.

Co mě však zaujalo, předtím tak silné nebyly. Tím jsem pochopil, že silní lidé se nerodí, ale sílu v sobě pracně vytvářejí. A to tím, že překonávají nesnáze, jaké si mnohdy já ani neumím představit, s nadhledem – vnitřní silou.

Dnes Vám povím o jedné z nich. Jmenuje se Barbora a v Česku a na Slovensku vede společnost Mary Kay.

Vždy jsem si kladl otázku, proč ji vede právě ona? Čím je příkladem pro jiné ženy, že firma rok co rok roste? Jak je dokáže pochopit, motivovat, posouvat, když každá žena je jiná, má osobité bolesti, touhy, bariéry a strachy?

Především se nedejme mást cizokrajným příjmením. Barbora Chuecos je Češka, která před mnoha lety na kurzu osobního rozvoje potkala venezuelského hudebníka. S Ernestem mají letos desáté výročí svatby a devítiletého syna. A o něm především je tento neobvyklý text.

Lekce 1: Pro nás je to dar

Ángel (krásné jméno pro dítě, že?) se narodil jako autista. Když jsem chtěl maminku politovat, podivila se. „Vždyť mít takového syna je dar.“

Dar? Tehdy jsem poprvé porozuměl, že Barbora dokáže těžkosti vnímat jinak. A to nejen u sebe, ale i u druhých.

Autismus lze považovat za uzavření ve svém specifickém světě. „Ángel odmalička nechtěl jezdit autem. Dospělé a děti ignoroval. Upřeně sledoval Měsíc a hvězdy. Z hraček vytvářel krásné pravidelné řetězce. Skoro nemluvil, a když pár slov řekl a my jsme mu nerozuměli, vztekal se,“ vzpomíná Barbora. „Víte, pro autisty je velmi těžké dostat se do našeho světa. Proto jsme se s Ernestem rozhodli dostat se nejprve do jeho.“ 

Ángel si skládá svůj svět.

Ángelovi byl diagnostikován „nízko až středně funkční autismus“ v jeho pěti letech. Jak byste to přijímali, že zrovna Vy… Mluvili byste o daru?

Lekce 2: Hledej cestu, vždycky existuje

Jenže Barbora s Ernestem ani na okamžik nepřemýšleli o tom, že by se měli litovat nebo bůhvíkoho obviňovat. Přemýšleli konstruktivně – hledali pozitivní řešení.

A tak se začali učit metodu Son Rise Program„Vychází z předpokladu, že každé dítě je zázrak a potřebuje lásku a porozumění.“ A tak zaklepali na bránu do Ángelova světa. Aby do něj vstoupili, museli dělat to, co on. Když Ángel skáče, skáču s ním. Když si hraje s kuličkami, hraji si s ním. Jednu dobu rád běhal stále do kolečka a křičel – takže jsme to s Ernestem dělali stejně. A najednou se něco zlomilo – byl nadšený! A my také! Konečně jsme spolu měli radostný kontakt!“

Úsměv dítěte a společné sdílení. Pro většinu rodiče naprosto normální chvíle. Pro Ernesta a Barboru vzácnost.

Tedy to, co téměř všichni rodiče považují za samozřejmé – smích dítěte. Jenže on tak samozřejmý není. Ale Barbora s Ernestem objevili cestu. „Každým činem vyjadřujeme: Ángeli, milujeme Tě takového, jaký jsi, a baví nás to, co děláš.“

Lekce 3: O kráse, kterou jiní přehlížejí

Když dnes vidím, jak s maminkou píše, maluje, jak ji vnímá, poslouchá, jak spolupracuje, ochotně se obléká a obouvá, říkám si, kolik lásky a trpělivosti bylo za odemčením tak těžké brány. A tehdy jsem pochopil, proč autismus může nějaký rodič vnímat jako dar. Barbora to vysvětluje krásně: „Protože každý pokrok vnímáte jako ohromný. Protože Vás syn učí radovat se z každého momentu. Protože Vám svým způsobem ukazuje krásy života, které byste jinak přehlédli. Pak jste šťastní, že ho máte, a neměnili byste. Pro nás je to opravdu obohacení života a dar.“

Ángel a jeho první psaná slova.

Najednou začínáte rozumět úspěchu Mary Kay v Česku a na Slovensku. Začínáte chápat, proč ženy – podle mého dědečka slabé, vratké a křehké – dokážou vytvářet vlastní kariéru, navíc v prostředí, které jim ne vždy přeje. „Některé ženy například procházejí rozvodem a tuší, že budou zcela bez peněz. Bojí se budoucnosti, nevěří v sebe, nemají sebevědomí a domnívají se, že ty ženy, které u nás uspěly, měly nějaké zvláštní vlohy a podmínky – že ony samy uspět nedokážou. Nebo jsou tu ženy, které prošly manažerskými funkcemi v nadnárodních korporacích, už mají toho prostředí po krk, chtějí obyčejnou svobodu, být ženské a doma slyší: ,Jsi blázen? To jako budeš prodávat rtěnky?‘ Také znejistí a bojí se jít svou cestou s tím, že to nedokážou,“ říká Barbora Chuecos.

„U Ángela,“ zmiňuje náhle znovu svého syna, „pracujeme s jeho motivací. Nemůžeme ho vojensky drilovat, nefungovalo by to u něj. Tak jako to nefunguje u žen. A tak jsem díky Ángelovi pochopila, jak funguje motivace nejen v životě, ale i v byznysu. Že totiž klíčem k úspěchu člověka, ať si pod tím úspěchem představíme cokoli, je naladit ho na takovou frekvenci, aby on sám chtěl uspět. Pak si uvědomí, že největší soupeř není mimo něj, ale přímo v něm, a že stojí za to ho přemoci.“

Lekce 4: Uvěř, že to dokážeš

Neznám mnoho lidí, kteří by dokázali vysvobodit druhé z jejich vlastního negativního přesvědčení. Barbora Chuecos ale nalezla klíč k tomu, jak je možné překonat sám sebe. „V práci mi nejde o nic jiného než u každé z žen, přičemž všechny jsou odlišné a mají za sebou různé příběhy, najít způsob, jak je motivovat k tomu, aby chtěly žít lépe. Aby pochopily, že to nemusí být jen muž, komu na účet přijde vysoká částka; že to nemusí být jen muž, kdo zaplatí rodinnou dovolenou ze svého; že to nemusí být jen muž, kdo je šťastný, že má práci, jakou si vždy přál. A tak jako radost z postupných úspěchů sdílím s Ángelem, sdílím ji i s těmi ženami, které uvěří samy sobě, že jsou schopné uspět. Všechny jsou, cesta vždycky je.“

Dříve jsem se ptal, proč firmu vede právě ona. Dnes už se neptám. Je to zřejmé.

Tak jako už vím, že ženám se s taškou, do schodů či kabátu pomáhá ne proto, že by byly slabé či nemohoucí, ale proto, že jim tím vyjadřujeme zasloužený respekt, uznání a chráníme si je. Protože ony dokážou za dar považovat to, co my bychom někdy považovali za prohru.

Celý příběh Barbory Chuecos, včetně pozoruhodné léčby Ángela za pomoci psa, čtěte v novém vydání magazínu FC. Tak jako příběhy dalších lidí, kterým v jejich snažení na začátku nikdo nevěřil – a oni přesto uspěli. Kde brali sílu, víru, zkušenosti?

Specifické číslo Jak se nebát jít vlastní cestou je možné získat pouze zde.

© Petr Casanova

- Reklama -