Jak být nedocenitelný aneb 5 srdečních háčků, po kterých druhému (věř mi) chybíš

Myslíš, že je konec. Užíráš se. Přitom nic nevíš. Hlavně to, že druhý je na tom úplně stejně. Protože bez Tebe si uvědomuje ten rozdíl.

„Chybím mu?“ položila mi otázku, pro jejíž zodpovězení bych potřeboval věšteckou kouli.

Chtěla naději, ale ne planou. Nechala u něj srdce a věřila, že rozchod mu nebude lhostejný. Prostě potřebovala bouchnout do stolu a dát mu najevo, kde je její hranice, přes kterou už nikdy nesmí jít.

Teď bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Neúprosně, den za dnem.

Jak zjistíme, že máme pro druhého hodnotu, když se neozývá a nic o něm nevíme? Jak můžeme doufat, že možná teď má stejné myšlenky, také ho svrbí prsty, když v mobilu vidí pokyn Napsat novou zprávu? A co když jsme jen naivní a to NIC znamená, že už nás hodil přes palubu?

Staré zprávy. Tolik citu. Tolik „navždy“. Tohle přece nemůže skončit, cítíš to?

Kdo četl mou knihu 100 nejkratších cest k Tobě, ví, že existují dvě roviny vztahu. Jednak hmotná – tedy v reálném světě, kdy můžeme uplatnit všechny své smyslové orgány, partnera se dotýkat, cítit ho, promlouvat k němu a naslouchat, a pak nehmotná – tedy v našich představách. Ta druhá rovina může být mnohem intenzivnější, protože partnera nemusíme vůbec dostat z hlavy, můžeme mít pocit, že nám vstupuje do snů, máme nutkání, že musíme něco udělat, jsme plni emocí a hlavně domněnek. Ačkoli není u nás, je mnohem blíž – v nás. Jeho nepřítomnost nás trýzní, prožíváme křeč myšlenky – ne a ne se soustředit na něco jiného. Zdáme se jako bez rozumu, protože jediný orgán, který vysílá na plné pecky, je srdce.

Je to naprostý bol, který se může změnit v naprostou slast. Stačí, aby partner z nehmotného světa vešel do hmotného.

Není to víra, rozhodně ne. Je to doufání, je to pochybnost, je to trápení. Je to jediná otázka, která rezonuje v hlavě stále dokola jako zadrhnutá gramofonová deska: „Chybím mu?“

Cítí rozdíl?

Když se osudový vztah rozpojí, ať na zkoušku, nebo neuváženou chybou, oba v první řadě pocítí rozdíl. Matematika to udiví. Přece – před tím vztahem jsme také byli sami. Matematicky řečeno: 1 jednotka. Jak tedy po rozchodu můžeme mít pocit, že nám něco schází; že nejsme celiství?

Inu, protože v osudovém vztahu 2 jednotky splynou v jednu. A když se rozpojí, vzniknou dvě poloviny. A 0,5 je méně než 1.

Osamělý člověk má mnoho výhod. Například nikdo jiný ho nemůže zradit. Proto je tolik lidí single, připadají si bezpečně jako lodě v přístavu. Problém je, že proto se lodě nestavějí.

Osamělý člověk se musí spolehnout sám na sebe. Protože ale všichni prožíváme vzestupy a pády, emoční výkyvy, pokusy a omyly, a hlavně žijeme ve světě plném oslabování, nenávisti a podrazů, je osamělý člověk více zranitelný. Dříve či později zjistí, že potřebuje nějaké zázemí – ucho na vyslechnutí, paži na obejmutí, srdce na pochopení. Tohle má osudový vztah. Jakmile se rozpojí, obě půljednotky si připadají ne samy, ale osamělé. Samy se sebou nejsou v dostatečné společnosti. (Kdo četl mou knihu 100 nejkratších cest k Tobě, jistě si v této souvislosti vybaví můj úvodní příběh netopýra a myši.)

Otázka ovšem zní: Byl to osudový vztah? Nebo: Byl to alespoň vztah, kde druhý cítil naši přidanou hodnotu – že ve dvou jsme více, než když byl sám?

Nechceš nikoho potkat, jen ji. Co Ti tolik chybí? Proč Ti lezou krkem řeči jako „Takových ženských je…“?

Denně se mi se svým příběhem a trápením svěří v průměru jeden z tisíce fanoušků na Facebooku. Při čtvrt milionu fanoušků je to denně mezi dvěma a třemi stovkami lidí. Ročně tedy vyslechnu okolo sto tisíc příběhů. Jak jsem uvedl ve svém živém vysílání, tyto zkušenosti mi umožnily rozpoznat opakující se vzorce. Ačkoli jsme všichni zcela různí lidé, srdce máme velmi podobné. Chceme v zásadě totéž – být šťastní – a uvědomujeme si, kdo nám ke štěstí dokáže dopomoci.

Povím Vám tedy, kdy máte vysokou pravděpodobnost, že právě teď partnerovi hodně chybíte, protože si uvědomil ROZDÍL. Abych text maximálně zobecnil, řeč nebude o individuální lásce. Bude o rozumu, který o samotě konečně dostává slovo a je stále silnější – protože srdce si v takové chvíli obvykle neví rady.

Co nám zajišťuje nejen hodnotu, ale i nedocenitelnost? Co partnerovi především začne scházet, jakmile zmizí to kýžené ucho, paže a druhé srdce?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -