5 důvodů, proč cítíme zášť

Máš jen špatné pocity. Napadají Tě pouze negativní myšlenky. Chceš jednat výhradně negativně. Ale co když se pleteš a za všemi domněnkami je něco nevinného?

Jak snadno vzniká pocit křivdy

Pravděpodobně neexistuje člověk, který by někdy nepocítil zášť vůči jiné osobě. Stejně tak pravděpodobně neexistuje člověk, který by někdy nebyl terčem záště. Proč nás ovládá? Čím si to způsobujeme?

Než si odpovíme, ujasněme si pojem, ať jsme všichni na stejné vlně. Zášť lze definovat jako nelibost pociťovanou vůči druhému, jež je výsledkem nějakého druhu osobní nespokojenosti nebo stesku. Ta zášť může být jen krátkodobá, ale také může trvat celý život. A může být hodně bolestivá, a to z mnoha důvodů.

Hlavním důvodem, proč je bolestivá (tak jako proč bývají bolestivé všechny vnitřní rány), je to, že si nejsme vždycky jisti, proč vůbec zášť pociťujeme, ať jako původci, nebo jako příjemci. Nevíme, proč se to děje, a přesto musíme sledovat, jak nám zášť způsobuje ztráty nebo významné škody na důležitých vztazích.

Ubližuješ mi, ani to nevíš

Jistěže jsou někteří lidé náchylnější k zášti, protože jsou příliš temperamentní (a rychle vzplanou), nebo neschopní vycházet s druhými. Jiní si nejsou ochotni najít čas na porozumění svým negativním emocím – na „vyříkání si“ ukvapených pocitů křivdy. Potom raději ukážou na druhé („Ty jsi viník!“), než aby přemýšleli o vlastních chybách a nedostatcích. Ve svém zkratkovitém myšlení mnohdy dokonce zapomínají, proč vůbec jsou naštvaní, ale hlavně si pamatují, KDO je naštval a JAK MOC naštvaní se cítili.

Tématem, jak se vypořádat s rozčilením (použil jsem termín „samovznícení“), jsme se zabývali už v magazínu FC na poměrně obsáhlém prostoru. Dnes se tedy s dovolením zaměřením na důvody vzniku zášti. Je to i proto (jak dobře víte z mých knih a koneckonců i ze setkání se mnou), že nedokážu přemýšlet jen o tom, jak zahojit rány, ale v první řadě se zabývám tím, jak jednat, aby žádné rány ani nevznikaly.

Záminek pro vznik zášti může být spousta. Já se dnes zaměřím na pět nejčastějších.

Ne, nenechám si to vysvětlit. Já už přece mám jasno!

1. Nedorozumění a domněnky

Lidé, kteří se neumějí zeptat, sami sebe trestají domněnkami, které si vytvářejí a které mají jednu podstatnou chybu – často nemají nic společného s realitou.

Protože však naše myšlenky jsou pro nás pravda, naše domněnka se pro nás stává realitou a na jejím základě pak jednáme.

Například si umaneme mylný předpoklad, že jiní vůči nám mají zlé úmysly, ačkoli tomu tak není. Nediskutujeme s nimi o tom, zda je to pravda, ale rovnou vůči nim uplatňujeme svou sebeobranu, a to negativními kroky. A ještě se cítíme poškozeni a ublíženi.

Tak se rodí zášť.

Jsou neschopné! Takhle z nich nikdy nebudou jaderní inženýři!

2. Nereálná očekávání

Znají to rodiče, respektive děti, na které mají rodiče bůhvíproč extrémně vysoké nároky. Často si takoví rodiče kompenzují vlastní neúspěchy a nutí své děti do činností, které představují jejich životní sny. Budeš houslistou, kterému se bude klanět celý svět… Budeš manekýnou, které se bude dvořit každý muž… tak už nejez.

Takoví rodiče deformují nejen osobnost dětí, ale hlavně připravují trest sami pro sebe. V jejich případě totiž naprosto platí, že nereálné očekávání je zločin na druhých a následné zklamání pak trest, který vykonávají sami na sobě. Když totiž děti neuspějí, cítí se rodiče zklamáni, uraženi, rozčarováni. Zraňují je, vyhrožují. Pro dítě je to katastrofální situace – dávají, co mohou, a nejenže to nestačí, ale vztah se stále více zhoršuje. A to z jednoho prostého důvodu – rodič neví, co je reciprocita. Že za každou snahu dítěte náleží pochvala. Protože pochvala je energie, kterou dítě potřebuje k tomu, aby se dál snažilo.

Ano, i tak se rodí zášť vůči „hloupým“, „neposlušným“ a „neúspěšným“ dětem, kterým se „sluší“ říct: „Hybaj z domu, ty outsidere! K čemu jsem si Tě dělal/a?“

Nepozvali mě. Nic pro ně neznamenám.

3. Pocit izolovanosti

Obrovsky široká škatulka, do které patří výsměch, zneužívání, šikanování, ignorování, ale nejen ty. Všechny mají jedno společné: Člověk k nim přišel často nešťastně a nahodile. Mnohdy dokonce jde o člověka velmi vstřícného, který se například snaží opakovaně kontaktovat své přátele, ale ti reagují jen tehdy, když sami potřebují.

Neobdržíte pozvání na společnou akci, a hned máte dojem, že stojíte mimo – že se málo snažíte, jste neviditelní, zkrátka dotýkáte se bodu 1, tedy vytváření si domněnek. A přitom ten důvod mohl být jiný. Možná Váš přítel byl jen příliš zaneprázdněný, že Vám telefon nezvedl, a později už zapomněl zavolat. Možná předpokládal, že byste pozvání na společnou akci odmítli, protože…

A tak vzniká bariéra mezi lidmi („Už nikdy mu nezavolám!“), ostrůvkaření („Všichni mě opustili, mizerové“), a přitom by pomohlo alespoň ještě jednou zkusit zeptat se a začít spolu mluvit.

Jak Tě mohlo tolik zranit to, co Ti ještě včera nevadilo?

4. Překročení limitu

Jeden z největších problémů mezi lidmi, o kterém často píšu jak v magazínu FC, tak ve svých knihách, se jmenuje jinakost. Každý jsme jiný. Máme – kromě dalšího – jiný práh bolesti. Co bolí mě, Vás možná nebolí. A naopak. A druhému do hlavy nevidíme.

Pak dochází k rozpadům vztahů, a teď nemluvím jen o partnerských, z „malichernosti“ – viděno pohledem jednoho z partnerů. Toho, který nevědomky překročil mez, kterou byl druhý ochoten tolerovat. Nikdo z nás však nemá na čele napsáno: „Jestli to uděláš ještě jednou, tak mě ztratíš.“ Nevíme tak, kdy se zásoba trpělivosti u druhého člověka vyčerpá.

Znechucení pak vede k odvržení, zášti, pomstychtivosti, a to zase jen proto, že spolu nemluvíme. Nebo že zapomínáme, že každým z nás hýbou i nálady, které posouvají limity. A tak se může stát, že tentýž čin, který jednou vyvolá shovívavý úsměv a je považován za dobrou anekdotu, podruhé nastartuje u partnera naštvání nebo i naše napadení.

Proč Ti vadí, že Tvůj kolega je úspěšnější? Pojďte dělat v jednom týmu!

5. Závist

Závist je plod zhoršené osobní situace. „Mohl jsem se mít jako oni, ale…“

Závist je negativní nástroj, tudíž vrhá veškeré stíny na druhé. Ten, kdo závidí, si neuvědomuje, že hlavní problém je v něm. Kdyby si to uvědomil, zaradoval by se, protože kde je problém, tam je i řešení – v něm.

Závist vzniká tam, kde člověk ztrácí schopnost inspirovat se druhými, motivovat se jejich kroky a slavit s nimi jejich úspěchy. Klasickým antizávistným magazínem je FC – snaží se obrátit zrcadlo a přesvědčit, že můžeme dokázat mnohem víc, pokud se přestaneme zabývat druhými a začneme pracovat na sobě. Problém je, že negativní přístup je vždycky snazší. Pozitivní přístup znamená překonávat svou slabost a pohodlí, něco vytvářet, ne bořit.

Závist, ačkoli je vnitřním onemocněním mysli, se navenek projevuje někdy i poměrně kuriózně. Mnozí závistiví lidé jsou svému příteli k dispozici mnohem více tehdy, když se mu nedaří, než když je šťastný. Jako upíři u někoho, kdo krvácí – jako kdyby z té bolesti brali energii pro sebe.

Proto v magazínu FC ukazuji úspěšné lidi bez ohledu na to, čím procházejí. Inspirovat jimi se totiž dá v každé fázi života. A já chci, abychom viděli, že život má více barev. Že nikdy nejsme jen oběť.

Proto vůči druhým nemusíme cítit zášť. Oslabuje pak nás samotné, a navíc zbytečně. Ostatně, o tom už více v novém FC, který rozesíláme za několik dní. V trafikách nebude k dispozici.

© Petr Casanova

- Reklama -