Proč hladové srdce spolkne lež a jít do neznáma je vždycky lepší než zůstat tam, kde nic není

"Víš, zapomněl jsem Ti říct..."

Byla roky sama, pardon, s dětmi. Čím déle byla sama, pardon, s dětmi, tím prašivěji si připadala. A pak… Konečně! zvolala radostí.

Protože konečně měla protějšek, který vypadal jako spřízněná duše.

Vždyť po takové době někdo říkal Já Tě miluji, a dokonce Vezmu si Tě, přijímám Tvé děti.

To je on! znělo její přesvědčení. Veškeré naděje, city i energii za ty roky vložila do něj. A pak…

„Rozum ví, že to nemůže být pravda. Proč by chtěl zrovna mě, zrovna nás? Jenže když jste sama, prostě spolknete lež, a ráda,“ mluvila, a nikdo z okolí jí nerozuměl. Protože člověk řídící se pouze srdcem vypadá jako bez rozumu. Podobně jako člověk řídící se pouze rozumem vypadá jako bez srdce.

Zjistila, že jí lže. Že je mu dobrá jen z nouze. Jenže… Jako by seděla na horské dráze. S každou novou známostí zatočená hlava a prudký výjezd do výšin. A pak… prudký pád dolů. A tak znovu s novým mužem.

„Co dělám špatně? Jak tu horskou dráhu zastavit? Proč vůbec nevnímám rozum? Proč vůbec nevidím fakta? Proč mě na každém začátku zlomí něžná slova, když přece vím, že ženskou s dětmi nikdo nepotřebuje?“ Složila hlavu do mušle z dlaní.

Mlčel jsem, to proto, že jsem chtěl poznat její skutečný problém. A opravdu! „Proč mlčíte? Vadí mi to ticho – ten čas, který utíká…“ A bylo to venku. S každým dnem viděla v zrcadle o den staršího člověka. Cítila o den kratší šanci.

Protože Ty ho miluješ

Ano, byla to horská dráha. Když ho viděla, tonula ve štěstí a naději, že tentokrát už zůstane. A když znovu odešel, tonula v bezmoci a zoufalství. Ode zdi ke zdi – to se pak odráželo i na dětech. Aby děti byly šťastné, potřebují šťastné mámy.

Ji bolela představa, že se už nikdy nevrátí. Ale také ji bolela představa, že se vrací někdo, kdo to s ní nemyslí vážně. „To víš, že myslím,“ cukroval při každé návštěvě a vlekl ji do ložnice, aby pak, když si opět oblékal košili, krčil rameny: „To víš, není to tak snadné… musím jít.“

Bolela ji představa, že když ztratí jeho, nebude možná už nikdo. A že když není možné věřit jemu, co když není možné věřit nikomu? Měla strach – vlastně ze všeho. Z toho, co příště udělá, či neudělá on… Z toho, co bude schopna, nebo nebude schopna udělat sama… Bála se toho, co je, toho, co bude, i toho, co možná nikdy nebude. Ze všeho nejvíce se ale bála – neznáma. Takže v tom pavztahu, který byl jako na horské dráze, zůstávala. Tam, kde věděla, že je lež, zhroucené očekávání, ale vždycky alespoň jeden důvod, kvůli kterému jde zůstat. I kdyby to měla být naděje pro děti, chvíle něžností, SMS, když si vzpomene, protože se jeho tělu stýská.

Dá se k takovému člověku najít cesta? Přesvědčit ho, že se pro něj dokážeme obětovat, dát mu všechno? A pokud ne, proč máme procházet takovou zkušeností?

„Nepotkáš silného člověka se snadnou minulostí.“

V knize 100 nejkratších cest k Tobě uvádím, proč bychom se měli nechat vést srdcem, ale rozum vzít na tu cestu s sebou. Dovolíte-li, uvedu příklad mého syna, který měl včera 1. narozeniny. Hrajeme-li si spolu na schovávanou, on zavře oči. Myslí si, že tím pádem není vidět. Děti to dělají. Ale my už přece nejsme děti. Pamatujme si, že oči můžeme zavřít před tím, co nechceme vidět, avšak fakta tím nezměníme.

Následujícími větami budu promlouvat hlavně k rozumu. Chci, aby srdci, nad kterým láme hůl, poRozuměl. Pak na srdce nebude tak tlačit a dovolí mu, aby se – byť pomaleji, protože citem – smířilo s fakty.

Jak se to dělá?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -