Odpuštěním nezměníš minulost, ale budoucnost

Oběma jsem dal řetízek. Symbol jejich vztahu.
- Reklama -5

Dopis od mladší pisatelky jsem ještě nedostal. Osmiletá Lucie v kostce psala: Tatínek odešel, maminka se trápí. Bizarní příběh to ale nebyl. Stačí, uvedu-li argumenty muže.

„Ona umírá a já se na to nedokážu dívat. Ano, jsem srab.“

„Může to trvat měsíce i roky a já nechci ztrácet svůj život. Možná jsem krutý, ale každý máme svůj život jen jeden.“

„Odešel jsem k jiné ženě, která je mladší a zdravá. S ní žiju, s tamtou umírám.“

Bylo to poprvé, co mi u osobního rozhovoru vyhrkly slzy a také co jsem objal „klientku“ – tu osmiletou Lucku. Objal jsem ji, protože ona na rozdíl od něj od mámy neutekla. I když jí táta sliboval „lepší život – dál od smrti“.

V dobrém i zlém

Je to týden, co jsem natáčel videovzkaz pro naše čtenáře, kteří se sblížili přes naši seznamku WithYou.cz a příští sobotu mají svatbu. Připomínal jsem jim základ dlouhodobého partnerství: být spolu v dobrém i zlém. S dodatkem, že ten, kdo s druhým nehodlá být v tom nejhorším, nezaslouží si být s ním v tom nejlepším.

„S mou nemocnou ženou už žádné ,nejlepší‘ nebude. Proč bych s ní měl být v tom ,nejhorším‘?“ vysmál se mi muž. Dopil jsem mlčky kávu, vstal jsem a odešel. Koupil jsem co nejbarevnější pugét růží a tiskl zvonek v „Domě U Dvou Neoddělitelných Dam“.

„Žádná tělesná bolest, Petře,“ řekla mi Ona, „není tak velká jako citová. Nedokážu mu odpustit, že odešel. Pořád si říkám: Takhle to přece nemůže skončit. Musejí se rozrazit dveře a on vstoupit. Otevírám si tu stará fotoalba a vidím přece, jak šlechetný býval, jak mě nikdy neopouštěl – dokud jsem neonemocněla,“ dodala sklesle. „Jak teď mám žít… nebo spíše,“ hořce se pousmála, „dožívat?“

Díval jsem se přímo do její duše – skrze modrošedé oči – a chápal tu bolest. Nic nebolí člověka víc, než když jediná osoba, která jej zraňuje, je současně ta, kterou miluje.

„Ptáte se, pro co teď žít?“ zeptal jsem se. „Schválně, jestli to poznáte sama.“ Mrkl jsem na Lucii, která zezadu mámě zakryla oči. Ta se polekala, ale ihned pousmála. Odpověď neviděla, ale cítila.

Cítila dotek anděla, který při ní stojí; který úsměvem cení své bílé zoubky; který ještě nic nevzdal a který svými prstíky přes oči posílá do duše radost. Prožívala to, pro co má smysl žít. Ne pro dny, ale pro zážitky. Na konci života si totiž nepamatujeme všechny dny, ale všechno, co jsme PROŽILI. Proto také život nemáme měřit časem, ale skutky, radostmi, pocity štěstí, které můžeme vršit každou vteřinou – jen proto, že jsme s tím správným člověkem SPOLU.

„Máte poklad,“ řekl jsem jí. „Svými vzpomínkami přehrabujete kamení, a přitom přehlížíte diamant, který máte přímo vedle sebe. Odtamtud,“ ukázal jsem na dveře, „se žádný diamant vrátit nemůže. Vaše dcera Vás potřebuje víc než kdy předtím. Protože potřebuje vidět, jak se chová silná žena.“

Kde není láska, nemůže být odpuštění

Všichni umíráme. To je realita. Den za dnem se každému z nás život krátí.

Život je krátký, příliš krátký na to, abychom čas marnili lítostí. Náš přístup k lidem může být jednoduchý: Být vděční za ty, kdo s námi zacházejí dobře, odpouštět těm, kteří s námi zacházejí špatně, a věřit, že všechno se děje z nějakého důvodu.

Jak píšu v magazínu FC, základem schopnosti odpustit je (pro někoho paradoxně) láska. Kde není láska, nemůže být odpuštění. Pokud někoho máme rádi, dokážeme mu odpustit. Víme totiž, že je člověk, dělá chyby, ba potřebuje je udělat, aby pochopil, jak drahé ty chyby jsou, a už nikdy je neopakoval.

Když neodpustíme, neškodíme ani tak druhému jako sobě. To my jsme plní hněvu, pomstychtivosti, výčitek, sebelítostí a dalších forem negací. To my sebe trestáme. Naopak když odpustíme, poznáme, že odpuštění je nejkrásnější formou lásky. Na oplátku něco dostáváme – v duši se rozhostí klid, v srdci zvláštní pocit štěstí.

Slabí neodpouštějí. Odpuštění je výsadou silných. Žádný silný člověk nepadá z nebe, každý musí postupně zesílit, a to trvá nějaký čas. Proto nejsme schopni odpustit hned, a je to tak v pořádku.

Slabí jsme, dokud máme touhu se mstít. Silnými začínáme být, když svůj vztek dokážeme překonávat, ba si připustit, že to špatné, co se nám stalo, vlastně může být užitečná zkušenost. Začneme být naopak vděční, že jsme poznali druhého člověka – jeho skutečný charakter poté, co škraboška spadla. Přestaneme čekat na jeho omluvu a návrat, protože si uvědomíme, že takový charakter po svém boku nepotřebujeme, a dokonce ani nechceme.

Když jsem poprvé hodně ublížil ženě, po čase mi od ní přišel dopis, jehož tři věty mi objasnily vše: „Rozhodla jsem se Ti odpustit. Ne proto, že by ses omluvil, nebo proto, že bys snad chápal, jakou bolest jsi mi způsobil. Ale proto, že si moje duše zaslouží klid.“

Ten dopis jsem patnáct let schraňoval a teď ho věnoval té ženě. „Až přijde ten správný čas, a on přijde, věřte, že dokážete být silná. Ani já jsem netušil, kolik síly v sobě mám, dokud jsem poprvé neodpustil tomu, kdo se mi přitom nikdy neomluvil, jehož uznání chyby nikdy nepřišlo.“

„Nesnažte se,“ dodal jsem, „očekávat, že Vám lidé vždycky porozumějí. Místo toho se pokuste porozumět jim. V tom spočívá přechod od neštěstí ke štěstí. Vaše dcera,“ pokynul jsem na ni, „silnou a šťastnou mámu potřebuje. Protože ona jste Vy.“

„Jak se to tedy naučit? Jak mu odpustit? Jak přestat sama sebe trápit? Jak obrátit svůj pohled konečně do budoucnosti?“ uchopila zoufale svou hlavu do dlaní.

S dovolením jsem ji za ty dlaně vzal.

„Jak chcete vzít do rukou něco nového, když je máte plné všeho starého?“ A tak jsme se spolu učili to staré odkládat a nechávat v minulosti. Abychom mohli nezatěžkaní konečně vykročit do budoucnosti.

Zajímají Vás 4 kroky odpuštění?

Co vlastně odpuštění je, a co není?

Obraťte, prosím, na 2. druhou stránku.

- Reklama -