Když jsi mámotátou… Jak pochopit sebelásku, když Ti chybí dospělá energie?

Jen Ty a Tvé děti. Nemůžeš říct, že jsi nešťastný. Ale také nemůžeš říct, že máš všechno. Něco Ti chybí. Něco, co děti nemohou dát. Dospělá energie. Ucho na vyslechnutí Tvých problémů, paže na obejmutí Tvých širokých ramen, srdce na pochopení toho, co dítěti svěřit nemůžeš. Ale proč by Tě někdo chtěl, mámotátu?
- Reklama -5

„Co je to sebeláska?“ zeptal se.

Byl to muž, jakých není málo – mámotáta. Neštěstím ztratil ženu, už roky dělá dětem tátu i mámu, ráno vstává pod náročný „válec“ dvou zaměstnání a večer mu chybí ještě jiné objetí než usínajících dětí.

„Copak mi sebeláska nahradí partnerku? To mám objímat sám sebe v posteli? To mám zrcadlu vyprávět, jak je mi ouvej? To mám od fotografie mé ženy čekat pohlazení, slovo podpory, uklidnění?“ svěsil hlavu. „Snažím se, abychom žili šťastně, ale někdy je tak těžké být sám se sebou v dobré společnosti…“

Jak se naučit mít rád sebe, a to i „ve dnech sovy“, jak chmurným časům říkal Ignát Hermann (1854–1935)?

Jak přijímat i ten život, který jsme si nevybrali, jako požehnání, a ne jako trest?

Jak ve chvílích, kdy není dobře, věřit, že bude líp?

A proč vůbec máme tohle prožívat?

Dvojí realita

Zaplatil jsem a vzal muže ven – abych mu názorně ukázal to, co vysvětluji ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě slovy. Vzal jsem ho do rušných ulic, kterými proudila auta, lidé se míjeli telepaticky s pohledem obráceným do mobilů, blikaly neony světelných reklam a za výlohami se vyjímalo tolik ukázek lidského pokroku.

„Proč tady nikde nevidíme opice?“ překvapil jsem muže otázkou. „Přece z opic pocházíme. Tak kde se opice zadrhly, že neřídí auta, nekomunikují mobilními technologiemi, nemají internet? Proč se tak rozvinul právě člověk?“

Mlčel. Věděl, že člověk není ani nejsilnější, ani největší, ani nejchytřejší tvor na světě. A přesto vyMYSLEL úplně jiný svět. Zatímco zvěř zůstává stále v tom svém stejném, celou historii.

Člověk totiž pracuje s dvojí realitou. S tou, kterou žije, a s tou, kterou má v mysli. Člověk má představu a za tou jde, takže ji zhmotní. Všechno, co dnes vidíme kolem sebe, dříve neexistovalo jinak než jako představa nějakého člověka. A tak to máme všichni.

Na co myslíme, to uskutečňujeme. Kdo čte pravidelně magazín FC, ví, jak je to v těle zařízeno, aby se to, co držíme ve své mysli a považujeme za důležité (ať je to pozitivní, nebo negativní), stalo skutečností. Co máme v sobě, to vidíme i kolem sebe. Tomáš Klus tomu říká: „Jak myslíš, je. Je, jak myslíš.“

Proč o tom mluvím? Protože sebeláska je klíčem k tomu, abychom lásku měli nejen v sobě, ale hlavně kolem sebe. Někdo tomu říká zákon přitažlivosti, ale kápněte na dlaň trochu medu – sletí se hmyz; vystavte se chladu – omarodíte; zalijte květinu – rozkvete.

To, jak přemýšlíme, rozhoduje o našem životě. Naše myšlenky totiž ovlivňují naše pocity, činy, a tedy i výsledky. Rozhodují o tom, jak působíme na druhé, jaké okolí si vytváříme, komu jsme blízcí. A především rozhodují o tom, jak je náš život blízký nám samotným.

Mámotáty jsou samozřejmě nejen muži, především ženy. Milují své děti, obětují se jim, ale dobře vědí, že čas plyne a s každou minutou věnovanou růstu dítěte zmizí minuta, která by mohla být věnovaná opět pro ně samotné, až se dítě osamostatní a odejde.

Proto všem mámotátům, kteří propadají skepsi a panice a s nimiž často promlouvám v rámci Setkání, chci připomenout jen několik uvědomění. Píšu je pro Vaši mysl a věřím, že i pro srdce.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -