10 největších paradoxů v životě

Kdykoli mě něco srazí, snažím se najít druhou stranu mince. Každá událost je přece jako mince. Nemá jen negativní stranu. Všechno, co prožíváme, musí mít svou cenu i hodnotu. Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co za to dostáváme.

„Jak je možné, že věříte, že všechno dobře dopadne?“ zeptala se mě včera redaktorka časopisu Moje psychologie.

„Protože v každém okamžiku života nedostáváme to, co chceme, ale to, co potřebujeme,“ odpověděl jsem.

Zamyslela se. „Zvláštní paradox.“

Ano, život je plný paradoxů. Jako malý jsem utíkal jako splašený, podklouzl na mokré podlaze a těsně předtím, než temeno mé hlavy břinklo o dlažbu, mě chytila cizí ruka. Patřila muži na invalidním vozíku. Nad jeho postřehem žasli všichni kolem, kteří sami nestačili reagovat. A on povídá: „Přesně takhle jsem uklouzl já v Tvém věku. Od té doby jsem na tomhle křesle. Nebýt toho, tenhle reflex nemám a ani by mě nenapadlo, že se to může stát i Tobě.“

Život je jako podomní prodejce. Každou zkušenost, kterou obdržíte, musíte zaplatit. Tohle uvědomění mě naučilo myslet duálně. Vidět v každém okamžiku nejen cenu, kterou životu platím, ale i hodnotu, kterou dostávám.

Učí mě to pokoře, když se mi daří, a trpělivosti, když se mi nedaří. Učí mě to hledat pozitivní hodnotu v tom, na co mám sto chutí nadávat. Vím, že všechno má svůj dobrý smysl, a když ho neumím najít, obvykle to chce jen čas, který vždycky dává člověku odstup a nadhled. S odstupem času a z nadhledu vždycky vidím, že každá svízel měla svůj dobrý smysl a posunula mě k tomu, abych byl silnější, lepší, zkušenější.

Kdo čte můj magazín FC, ví, že s těmito paradoxy často pracuji. Všichni je známe, jen na ně někdy zapomínáme. Je dobré si je připomenout, zejména když vidíme jen jednu stranu mince, tu negativní, a myslíme si, že neexistuje žádná pozitivní. Přitom každá událost v životě, která nás potká, má OBĚ strany.

1. paradox: Co nejlépe se postarat o druhé znamená nejdříve se postarat o sebe

Slyšíme to už z amplionů v letadel: „Nejdříve kyslíkovou masku nasazujme sobě, než ji začneme nasazovat dítěti.“ Chceme-li být užiteční druhým, musíme být nejdříve v pořádku my.

Nikdo z nás není schopen dát druhým to, co sám nemá. Nedokážeme dát lásku, když jsme prázdní a nemáme rádi ani sebe. Nedokážeme dát úsměv, když nemáme sami sílu stáhnout lícní sval. Aby měli energii lidé kolem nás, musíme ji mít v první řadě my. Mysleme na to.

Když Martina Svadbíková, zakladatelka e-shopů NordicDay a BellaRose, začínala podnikat při třech dětech, byly chvíle takzvaného dna. „Manžel byl v nemocnici, já ho jezdila navštěvovat, starala se o tři děti, řešila podnikání. Nejmladší syn plakal celé noci, já byla nevyspalá, na pokraji zhroucení. Potřebovala jsem energii. Tehdy jsem se odhodlala k jednomu z nejlepších rozhodnutí. Zavolala jsem babičku, strčila jí děti, pronajala si pokoj v protějším hotýlku, vyspala se tam, dodělala veškerou práci, uklidnila se, nabila se a vrátila se k dětem silná a šťastná. Všechno jsme pak zvládli,“ vzpomíná. „Jen kamarádky se lekly, že se rozvádíme, když jsem ,odešla z domu‘. Přitom mi pak přiznaly, že po takové chvilce pro sebe také touží – ne aby byly horší matky, ale naopak lepší.“

2. paradox: Zranit člověka, na kterém Ti záleží, znamená v první řadě zranit sebe

Představte si hráče, který si dá vlastní gól a má radost, že vyhrál. Blázen? Co je potom člověk, který zraňuje někoho blízkého, na němž mu ve skutečnosti záleží a kterého dokonce miluje? Proč lžeme, zrazujeme, podvádíme nejdůležitější lidi svého života, když je tím od sebe odháníme, a tím přicházíme o nejdůležitější lidi svého života?

Povězte mi: Co jsme sami sobě udělali tak zlého, že sami sobě tolik ubližujeme?

3. paradox: Hodnotu toho, co máme, si nejlépe uvědomíme, když o to přijdeme

Když se osobně scházím se čtenáři mých knih (aktuálně jich ve frontě čeká více než 6000, proto prosím o trpělivost) a probíráme spolu jejich životní příběhy, jsou často překvapeni, že například důležitý člověk, který je opustil, se po čase chce vrátit zpět.

Ptají se: Jak to, že si chybu uvědomil až teď, když už nejsme spolu? Proč mě musel nejdříve zranit, aby si uvědomil, že to dělat nesmí? Proč si mě nevážil celou dobu, co se mnou byl, a teď najednou je samé sliby, doprošování, květiny?

Je to jako se zdravím. Dokud ho máme, ani si ho nevšimneme. Zevšední nám. Abychom si to, co má skutečnou hodnotu, uvědomili, musíme o to obvykle přijít. Pak se naučíme vnímat hodnotu toho, co máme, ještě když to máme, ne až když o to přijdeme.

Jaký hlavní paradox vládne této době?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -