Základní škola rodičů: 6 předností v myšlení, jimiž děti porážejí dospělé

Táto, mazej do školy, něco Tě naučím!
- Reklama 4 -

„Chtěl bych být znovu dítětem,“ řekl mi.

„A proč NEJSI?“ zaskočil jsem ho.

I dospělí mohou zůstat dětmi. Já, když se mi někdo posmívá: „Chováš se jako dítě“, děkuji za tak báječný kompliment. Kéž by! Bylo by nádherné stárnout s věčně mladým srdcem!

A vlastně to jde. Jen si musíme vzpomenout, jací jsme byli jako děti, a zamyslet se, proč jsme nádherné dětské myšlení upozadili.

Toto je můj návrh, v čem bychom se dětem opět mohli přiblížit – inspirovat se jimi. Jak píšu v magazínu FC, náš život bude barevnější, spokojenější i úspěšnější. Bude v něm paradoxně více toho, co je skutečně důležité, protože v něm bude více úsměvu, odvahy i sebevědomí.

V jakých předmětech by nás tedy děti měly vyučovat v Základní škole dospělých?

1. Dospělí předem vědí, co nepůjde, i když to ani nezkusili. Děti věří, že může jít všechno.

Posaďte špunta do školní lavice a zadejte mu úkol. I kdyby neměl žádné řešení, on nad ním bude přemýšlet. Malému dítěti nevadí, že řešení nevidí, ono se ho snaží najít.

Dospělý na úkoly, jejichž řešení nezná, nemá čas. A pokud řešení zná, ale úkol je příliš složitý, odloží ho. Řešit hlavolamy, rébusy, hádanky, z toho vše dospělý – jak říká – „vyrostl“, má „svých starostí dost“, z toho všeho ho „bolí hlava“.

Děti si umějí představit, že budou kosmonautem nebo popelářem. Mají vždy dost odpovědí, proč se něčím stát, něco mít, něco dokázat. Dospělí naopak vždycky nejlépe vědí, proč o něco neusilovat, proč se o to ani nepokusit, proč je to „zbytečné“.

Co pro děti je lákavé a zábavné, pro dospělé je riskantní a namáhavé. Dospělí totiž mají svou jednu jedinou životní cestu. Tu, kterou už jdou, i když je moc netěší.

2. Dospělí vědí, co je správné. Pro děti je to nudné.

Poslechněte si dospělé. Skoro jakýkoli dětský plán je podle nich naivní. A naopak si poslechněte děti. Skoro jakýkoli dospělý plán je podle nich nudný.

Děti nemají rády „jistotu“, stereotyp, jedinou cestu. Rády zkoušejí, hledají, nic pro ně není nemožné. Řekněte dítěti, ať se oblékne na slavnost. Zatímco dospělý se navleče do společenské uniformy, dítě bude plné barev a překvapení. Zatímco dospělého děsí představa: „Co by druzí řekli na to, kdybych přišel jinak, než jak je správné?“, dítě děsí přesně opačná představa – že bude stejné, tedy nudné.

Jen s dětmi nakreslete slona. Dospělý první, co vezme, bude šedá pastelka. Protože slon přece JE šedý. Dítě ale nezajímá to, co je. Pro dítě to, co je, je nudné. A tak dětský slon může být klidně modrý nebo růžový. Je totiž „hezčí“. Ostatně, dítě konstruktéra před více než sto lety přišlo na to, že by auta neměla být jen černá.

Opakuji: Děti vidí svět tak, jak by mohl vypadat. Znám mnoho takových dětí mezi dospělými. Elona Muska takto napadl vesmírný projekt SpaceX. Marka Zuckerberga takto napadl Facebook. Tima Bernerse-Lee takto napadl internet.

Ne nadarmo mnozí úspěšní tvůrci reklamy nechávají tvořit slogany doma své děti. Jak pravil Malý princ: Dospělí jsou přece tak vážní lidé…

3. Dospělí pochybují, že ovlivní svou budoucnost. Děti jsou strůjci své spokojenosti.

Většina dětí nemá ráda školu. Ne proto, že by děti nebavilo se učit – vždyť děti se hrou učí rady odmalička. Děti však školu nechápou – nevědí, proč by někdo o nich měl rozhodovat. Chtějí-li být kosmonautem, tak ať jsou, ne?

Část dětí bohužel dlouhodobé školní masáži podlehla. Naučily se, že vždycky je nad člověkem někdo, kdo o nich bude rozhodovat – nadřízený, soudce, politik. Proto v životě dospělých je méně CHCI a více MUSÍM. Státní úředník mi zvýší daně, tak je MUSÍM platit. Zaměstnavatel mi nepřidá plat, tak MUSÍM svěsit hlavu. Majitel domu mi zvýší nájemné, obchod ceny potravin, cestovka cenu dovolené, tak to MUSÍM akceptovat.

Dospělí si tak zvykli tvrdit, že za svou situaci nemohou. Může za to vláda, soused, smůla, když jim pořád nevychází ta Sportka. Jsou nešťastní. A malé děti? Ty jediné jsou skutečně dennodenně konfrontovány tím, co MUSEJÍ, a přesto jsou šťastné. Dokážou si totiž ve všem najít to krásné.

4. Dospělým ani velké radosti nestačí k tomu, aby se cítili šťastní. Děti jsou šťastné maličkostmi.

Dejte batoleti špulku od nití, korálky, papundeklovou krabici od pračky. Děti totiž mají neomezenou fantazii. Nezajímá je, co konkrétně mají, ale co vysněného to MŮŽE být.

Dospělí jsou zachmuření, i když jsou zdraví, i když tráví čas s kamarády, i když mají čas na své děti. Některým dospělým nestačí ke spokojenosti vůbec nic.

Nejčastějším slovem, používaným dospělými, je „až“. Dospělý se hned rozzáří v obličeji, když si představí, jaké to bude, až… Dítě se naopak rozesmutní, pokud jeho radost chcete odložit. Ono chce všechno hned. Jako by žádné zítra už být nemělo.

Dospělý věří, že určitě „zítra“ začne lepší život. Ale co bude dělat, až mu dojdou všechny „zítřky“?

Proč dětem tolik pomáhají pohádky na dobrou noc?

A proč by si je měli opakovat i dospělí?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -