Proč se i nejtěžší okamžik v životě může stát požehnáním

Nejtěžší chvíle života. Ptáš se proč. Proč Ti tolik vzala? Přitom se zapomínáš zeptat, co Ti výměnou za to dává.

„Jak mám věřit, že si najdu partnerku, která mě přijme SE VŠÍM?“ zeptal se mě při autorském čtení mé nové knihy asi dvacetiletý mládenec, zapřený o berle se zjevným fyzickým handicapem, a pokračoval: „Každá, jak mě vidí, řekne: Jsi dobrý člověk, ale budeme jenom kamarádi.“

Nikdo nejsme dokonalý. Fyzické postižení je alespoň vidět obvykle hned. To má velkou výhodu. Okamžitě proseje lidi. Tím sítem neprojde nikdo, komu by později znenadání handicap vadil.

Já své handicapy, byť nejsou fyzické, hlásím, co nejdříve to jde. Chci, aby je druhý ihned mohl posoudit – abych neztrácel čas svůj ani jeho. A upřímně, pro mě je fyzický handicap rozhodně příjemnější než mentální – když je někdo skrytý hajzlík a dá mi to pocítit až za pár let.

Před deseti lety jsem měl fyzicky handicapovanou partnerku a upřímně, cítil jsem se vedle ní méněcenný. Abych se vyrovnal její síle procházet těžkostmi s úsměvem, musel jsem na sobě hodně makat. Když mě rozhodila trapná maličkost, musel jsem se vedle ní stydět, jak slabý jsem. Byl to jeden z nejdůležitějších vztahů, v životě mě nejvíce ze všech posunul. Naučil mě, jak jsou lidé, kteří nerezignují na své fyzické handicapy, jako partneři vynikající.

Když jsem před časem poznal Andreu, myslela, že partnera nikdy nenajde. Bylo jí devětatřicet a měla dvě děti. Vlastně tři. Na dceru zůstala sama ve svých dvaceti letech. S dalším partnerem přišla o miminko, které mělo Downův syndrom. Vymodlenému dalšímu synovi byl rok, když se jeho tatínek rozhodl odejít za jinou. „Tehdy jsem myslela, že je to konec světa, že se nic horšího nemůže stát. Tak jsem se rouhala.“

„Vstávej, je sobota ráno!“ halekali na ni přátelé na chatě v Krkonoších, kam se odjela rozptýlit. Jenže Andrea nemohla z postele vstát. Tak se cítila k smrti unavená. Ještě usnula – aniž by tušila, že zatím v jejím těle začal krutý závod s časem.

První životní probuzení

Probudila se do nejhoršího snu. Tělo měla pokryté fialovými skvrnami. Bylo jí zle, nemohla se pohnout a nikde nikdo. Přitáhla si mobilní telefon, jenže přátelům, kteří byli na túře i s jejím malým Adámkem, se nemohla dovolat.

Utrpení trvalo celý den. Kdyby tušila, co jí potkalo, zavolala by si lékaře mnohem dříve, než učinila. Než ztratila vědomí, poslední, co si pamatuje, je bouchnutí zavíraných dveří sanitky… pak už nic.

Meningokok!

Dodnes nemá ponětí, odkud se vzal. „Řekli mi, že ten bacil je všude mezi námi. Skoro každý může být přenašečem. A pak už záleží jenom na osudovém setkání bakterie s Vaším oslabeným organismem…“

Dvojnásobná maminka na mateřské věděla, že toho poslední měsíce moc nenaspala. Aby uživila děti, chodila si přivydělávat a žila v permanentním tlaku.

Meningitida je bohužel nejen zákeřná, ale hlavně specifická v tom, že od svého propuknutí může zabít do 24 hodin. Přitom odhalit její prvotní příznaky neumí každý lékař. Zprvu totiž diagnostikuje chřipku, teprve pak svůj názor přehodnotí, jakmile bacil začne jako světlo v domě postupně vypínat jednotlivé orgány a svaly.

Druhé životní probuzení

Když se Andrea podruhé probudila, neležela už na chatě, ale na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Zeptala se na datum – zjistila, že uběhlo pět týdnů. Zmatená požádala personál, zda by jí podal ponožky a crocsy. Všichni zmlkli, jen jedna ze sester se osmělila: „A k čemu by Vám byly boty, když nemáte nohy?“

Úžas. Šok. Bolest. A vůbec ne jen fyzická. Svého malého syna směla vidět, až když mu byly dva roky. Dříve do nemocnice nesměl. Jen z doslechu věděla, že s ním tatínek dvakrát odjel do Ameriky.

Když se Adámek konečně objevil ve dveřích nemocničního pokoje, byl bez jakýchkoli emocí. Nevěděl, kdo je „ta paní“, a maminko říkal nové přítelkyni svého táty – muže, který Andreu opustil. Ach, jak rozmarný je ten život!

„Ke všemu, co jsem prožívala, tohle bylo nejhorší. Vytoužené dítě – a najednou jako by už nebyl můj. Nemohla jsem z toho jíst, zhubla jsem na čtyřicet kilo. Ta bolest už byla setrvalá – třikrát denně převazy, za půl roku šedesát narkóz. Myšlenky, že ukončím život.“

Proč?

Proč se to muselo stát?

A proč zrovna mně?

Tyto otázky prakticky neopouštěly její mysl.

Možná Vy máte také jednu na Andreu: Jak je tedy možné, že tady ještě je?

Dnes, když na to vzpomíná, se usměje: „Sama nevím, odkud tělo bralo síly. Musela to být nějaká vnitřní urputnost – touha přes to všechno žít, dokázat to. Někdy tahle urputnost prý bývá na škodu, ale mě zachránila.“

Kdo čte magazín FC, jako Andrea, totiž zná mou klíčovou radu v takové situaci: Začněte sčítat všechno, co Vám zůstalo. A za to buďte vděční.

Divíte se? Uchichtáváte se, že jí přece nic nezůstalo?

Ale no tak!

Pojďme spolu sčítat. Možná to i Vám v těžkých životních chvílích pomůže.

Otočte, prosím, na 2. stránku.