Proč očekávání je zločin, páchaný na druhých, a zklamání následný trest, vykonávaný na sobě

Očekával jsem, že…

Myslela jsem, že…

Tak začínají případy, které mají společný konec: zklamání.

Někdy flirtujeme na internetu a máme bůhvíproč pocit, že jsme narazili přesně na toho pravého…

Jindy odcházíme z pracovního pohovoru přesvědčeni, že dopadl dobře…

… a najednou se věci vyvinou jinak, než jsme očekávali, mysleli – a cítíme se zklamáni.

Věda tu emoci popisuje jako formu smutku, pocit ztráty, náhlého prázdna. Definuje ho jako rozdíl mezi očekáváním a skutečností.

V magazínu FC definuji očekávání jako zločin, který pácháme na druhých, a zklamání jako trest, který následně zaslouženě vykonáváme na sobě. Proč vlastně máme sklon pořád něco očekávat? Proč jsme tak často v životě zklamaní? Nešlo by nějaké to zklamání ubrat, co myslíte?

Jistěže šlo. A povím Vám jak.

Příště, až se budeme cítit něčím/někým zklamáni, položme si, prosím, následující čtyři jednoduché otázky. Odpovědi nás vrátí na cestu porozumění sobě a tomu, co OPRAVDU chceme.

1. CO?

(Uvěřili jsme, že pouze určitá věc nebo událost nás učiní šťastnými.)

Komerční doba nás učí spojovat osobní štěstí s konkrétními statusovými předměty, drahými zážitky, „důležitými“ tituly. V hlavě se nám tak rozvíjejí nádherné utkvělé představy o tom, že nás tato věc, tento požitek, tento titul na navštívence udělá definitivně šťastnými, a nastavujeme svou mysl tak, aby uvěřila, že bude šťastná jedině tehdy, když těchto věcí dosáhne.

Což o to, vizualizace funguje (v novém vydání magazínu FC ukazuji, jak jednoduše), bohužel lidské zadostiučinění a spokojenost mají krátké trvání. Člověk se dosaženého prakticky okamžitě nasytí, zevšední mu to. A přestane být spokojený.

Eduard Tomáš, přední mystik, se proslavil větou: „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa, je v nás.“ Žádná věc nám totiž nepřinese štěstí, pokud to štěstí nejsme schopni nalézt. Nedokážeme-li být vděční za své zdraví, přátele, život, proč bychom měli být vděční za nějakou věc? Copak je věc víc než zdraví, přátelé, život?

Pointa není ve věcech, ale v naší schopnosti nalézat štěstí klidně v maličkostech. Je to pocit, který v sobě můžeme rozvíjet kdykoli, třeba hned teď. Výhodou této schopnosti je, že nám umožňuje radovat se NAPROSTO ZDARMA.

Proto se více zaměřujme na to, jak se chceme už v tomto okamžiku cítit, spíše než na to, abychom přemýšleli, díky čemu budeme jednou šťastní – a do té doby, než na tu věc, ten zážitek, ten titul…, dosáhneme, budeme se cítit mizerně a nešťastně.

To je tedy naše CO!

2. KDO?

(Uvěřili jsme, že pouze určitý člověk může jako jediný naplnit naše touhy.)

Ano, jedině, až potkám svého Pana Božského/svou Paní Božskou, všechno v mém životě zapadne na své místo a budu šťastný až do smrti. Ach, nádherná chiméra.

Ve skutečnosti je to právě naopak. S tímto přístupem se učíme vizualizovat si příliš mnoho pozitivních vlastností a idealizovat si tak osobu, která je přitom pořád naprosto obyčejným člověkem s chybami.

Například: Vidíme někoho, kdo je vysoký a dobře vypadá. S naším pozitivně-promítacím přístupem si ihned pomyslíme, že u takového člověka je vyšší pravděpodobnost, že bude mít i řadu dalších pozitivních vlastností. Totiž: že určitě bude bohatý, důvěryhodný, inteligentní, sexy a zábavný! A přitom to jediné, co o něm SKUTEČNĚ víme, je to, že je vysoký a dobře vypadá. Pak toho člověka obviňujeme, že nenaplnil naše očekávání, a jsme jím hluboce zklamáni.

Přitom klíčem ke štěstí s někým druhým – a já to zdůrazňuji jak ve svém pravidelném magazínu, tak ve svých knihách – je ujasnit si, jak se chceme ve vztahu cítit a zaměřit se na to. Například: Naší prioritou je cítit ve vztahu klid, zájem, oddanost. Místo abychom si vymiňovali: „To ON se o mě musí zajímat, to ON se musí angažovat, to ON mě musí rozesmívat“, raději přemýšlejme, jak být sami zajímaví, se smyslem pro humor a vhodní pro klidného a oddaného partnera.

Lidé se až příliš často fixují na to, jaký by měl být ten druhý. A přitom úplně zapomínají na to, jací jsou sami. Snaží se změnit to, co nemohou ovlivnit, a ignorují to, co ovlivnit mohou.

Tato dovednost je o pouhém přepnutí v hlavě. Ochrání nás před zbytečným zklamáním. Soustředí nás na sebe a vytvoření takového prostředí, jaké si ve vztahu představujeme, místo toho, abychom vytvoření takového prostředí očekávali od druhé osoby.

To je tedy naše KDO!

Proč se lidé natáčejí, jak jsou žádaní a happy, jak dokážou jet autem sto osmdesát, nebo proč si tolik lidí zbytečně sahá na život?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -