Muka nemilovaných dcer: Proč žijí v tichu a hanbě

Ať uděláš cokoli, je špatno na Tvé straně.

Skončilo mé autorské čtení knihy 100 nejkratších cest k Tobě a lidé opouštěli kongresový sál. Zůstala jedna žena, sedící vzadu, v rohu. „Jste jediný člověk, který mě může pochopit,“ řekla a v očích měla zvláštní mix – strach, stud a bolest.

Omlouvám se, ale bude to příběh, který nikdo nechce číst. Všichni se tváří, že neexistuje. Příběh nemilovaných dětí.

To nemůže být rodičem!

Kdykoli se naruší vztah matky a dcery a dojde na „soud veřejného mínění“, vždycky je to dcera, kdo sedí na lavici obžalovaných. V naší kultuře se má za to, že všechny matky jsou pečující, že mateřství je záležitostí instinktu a že všechny matky své děti bezpodmínečně milují.

Proto, když lidé o pozadí přerušeného vztahu nic nevědí, mají předem za jasné, že dcera byla ta zlá, že určitě ona odstřihla matku, a k když vyjde najevo opak, zazní chápavě na adresu matky, že rodičovství je přece těžké, a jakékoli dětství je komplikované. Je-li matka tím, kdo se odcizil, automaticky se předpokládá, že vyčerpala všechna možná řešení, že udělala to nejlepší, co mohla, a že si zaslouží pochopení a veřejnost na své straně.

Naproti tomu dceru, ať odešla sama, nebo byla odejita, společnost nálepkuje jako nevděčnou. Připomíná se, že byla živena, šacena, měla střechu nad hlavou, odmalička lásku a podporu, a ani to jí zjevně nebylo dost. A že si nezaslouží nic jiného než odsouzení a hanobení. Společnost tak za matku mnohdy dokončí její práci.

Mami, jak k Tobě najít cestu?

Je to obecný paradox mezilidských vztahů, který často zdůrazňuji v magazínu FC, že ten, kdo necítí dostatek lásky, se snaží k druhému najít lepší cestu. Ano, ten, kdo miluje, dělá stále kroky k tomu, kdo nemiluje.

Nemilovaným dcerám bohužel ztěžuje cestu už sama společnost. Nesouhlasí s obnovením vztahu, snahu dcery si vysvětluje jako doznání viny. Je tak úplně jedno, jestli se dcera, která odešla nebo byla odejita, snaží, či nesnaží o obnovení vztahu s matkou, vždy je za špatnou.

A když si před kýmkoli dalším posteskne, je znovu za nevděčnou. A to už odmalička. Jak tedy mohou děti upozornit na toxické chování rodičů, aby to neznělo pohrdavě, nevděčně, dětsky? Je povinností nemilovaných dcer prostě strpět bolest, a to třeba do konce života?

Stud a život v tichu

„Proč jste tak dlouho mlčela?“ zní obvykle první otázka, která ihned svědčí o nepochopení ženy. A žena se už v té chvíli uzamkne a nechce dál mluvit, ví, že s nalezením porozumění u tohoto člověka neuspěje.

Už odmalička platí, že se nemilované děti zřídkakomu svěřují s tím špatným, co je doma potkává. Důvody jsou dva.

Za prvé: Když jsou malé, předpokládají, že co děje u nich, to se děje všude. To je běžná projekce dětí. Co vidí kolem sebe, to považují za normu. I když jsou pravidelně fyzicky či psychicky zraňované, bité, ignorované, odsouvané, vyděšené, jejich myšlenka je, že se tak s dětmi asi zacházet.

Za druhé, když povyrostou a již mají schopnost rozpoznat lepší chování k dětem v jiných rodinách, ústa jim zamkne pro změnu hanba a strach, že to možná ony jsou vinny tím, jak se s nimi zacházelo.

Ostatně, matky jak před cizími lidmi, tak i před sebou ospravedlňují své jednání tím, že přesouvají vinu na dítě. Říkají: „Nemusela bych Tě trestat, kdybys nebyla tak neohrabaná nebo neopatrná.“ Nebo: „Nepokládáš jiné než hloupé otázky a já mám spoustu lepší práce než bavit se s hloupými lidmi.“ Nebo: Kdybys byla hodnější, nemusela bych na Tebe křičet.“

Proto je stud, zahnízděný v člověku, vnucenou vlastností a dalším z důvodů mlčení. Žádný člověk totiž nechce aktivně zviditelňovat své (předpokládané) nedostatky, kterých je – podle matky – plný.

Na ženě, sedící v rohu přednáškového sálu, bylo zjevné, že čím déle v sobě člověk drží své tajemství, tím více se izoluje. Z praxe znám případ dvou vysokoškolských studentek, které spolu dlouhé roky sdílely jeden pokoj na koleji, v oboustranném tichu, a ani jednu nenapadlo, že tu druhou mohla také zavrhnout máma. Na toto téma vůbec nekomunikovaly, obě se za to styděly. „Přesto jsme se spolu cítily dobře,“ říkaly. „Ticho mezi námi jsme totiž přerušovaly jen pozitivními slovy, což byla opačná situace než doma.“

Proč to vlastně rodiče dělají?

A jak se s tím vyrovnat?

Pokračujte, prosím, na 2. stránce.

- Reklama -