Děkuji, na která nikdy nezapomínej

Zdá se to tak samozřejmé, přitom je to tak vzácné. Stačí se někdy zastavit a zamyslet nad tím, co pro nás vlastně druhý dělá.

Člověče, cítíš to?

Moderní technologie, zejména mobilní aplikace, nám připomínají cokoli. Kdy mají blízcí lidé narozeniny; co konkrétně jsme s nimi prožili před 2 lety; kdy máme schůzku, termín dovolené. Aplikace dokážou myslet za nás, ale co ještě neumějí – cítit za nás, cítit za druhé.

Schováni za chladným sklem displeje nebo obrazovky zapomínáme, že tam na druhé straně je člověk. Že potřebuje ne virtuální, ale živá slova. Ne emotikon, ale skutečné objetí. Ne od automatu, ale od člověka.

Jako bychom zapomněli mluvit. Průměrný muž ještě před dvaceti lety řekl denně 10 000 slov. Průměrná žena 30 000 slov. Nezáleží však na počtu, jako u přátel. Záleží na kvalitě. Někdy nám stačí jeden člověk, na kterého se můžeme spolehnout. Tak jako nám někdy stačí jen jedno slovo, a jsme šťastní.

Dnešní člověk, když už se konečně rozmluví, si stěžuje, vyčítá, obviňuje. Vyjadřuje svůj smutek, zklamání, úzkost. Negace je vždycky ukazatelem nedostatku pozitivních pocitů. Mnoha lidem chybí skutečné ucho, které by je vyslechlo, skutečná paže, která by je objala, skutečné nohy, které by za nimi doběhly, když je třeba, skutečné srdcekteré by je pochopilo. Bohužel, všichni jsou na telefonu, na mailu. Dokud neselže proud.

Jak píšu ve svém novém vydání magazínu FC Jak obstát v dnešní době ledové, jsem člověk z jiné doby. Z doby, kdy se rozbité věci nevyhazovaly, ale opravovaly. Z doby, kdy pokrok lidi nevzdaloval, ale sbližoval. Z doby, kdy se nezapomínalo na jedno slovo: Děkuji.

Pověz mi, kdy naposledy slyšel Tvůj partner děkuji za něco, co je tak samozřejmé, že to už lidé přehlížejí? A kdy naposledy se děkuji podařilo slyšet Tobě?

Děkuji je slovo, které hojí. Dokáže rozsvítit v temnotě. Tři slabiky, a tolik obsahují! Vždyť říkají: Jsem za Tebe vděčný! Jsem šťastný, že Tě mám! Tolik mi pomáháš! Tolik Tě potřebuji! Nebýt Tebe…

Když nedávno přes 80 000 z vás sdílelo můj článek 10 jizev, po kterých odcházím, ptali jste se, jestli existují činy, po kterých naopak zůstávám. Jsou to právě tato slova. Já vím, že můžete říct „jsou to JEN slova“, ale ta slova jsou pro mě největší energií. A já z energie žiju.

Proto lidé, kteří nezapomínají na tato slova, jsou pro druhé životem.

Vím, že to nejsou slova typická pro tuto dobu, jak ostatně píšu v novém FC, ale právě proto   v ní tolik chybí a jsou tolik potřeba.

Je to jen třináct vět, ale pro mě znamenají celý svět. Tak jako člověk, který si je zaslouží slyšet…

Děkuji za to, že tolik obyčejných chvil proměňuješ v neobyčejné

Jsme-li sami, neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní.

Jsme-li ve zdravém vztahu, neobyčejné chvíle nejsou někým zvláštní.

Neobyčejnými jsou proto, že je dělají neobyčejní lidé. Možná nejsou neobyčejní pro každého, ale pro nás ano. A měli by to vědět. 

Děkuji za to, že mě posouváš dopředu, když to potřebuji

Život je – bohužel, nebo bohudík – změna. Neustálá změna. Potkávají nás různé nálady, svět nás nutí přizpůsobovat se novým situacím. Někdy už nemůžeme a vypadá to, že si už sami ani nepomůžeme.

Někdo nás srazí, poplive, nechá ležet. Ať je to člověk, nebo život sám. Snad bychom tak i zůstali a litovali se. A pak se objeví někdo, kdo tohle nedopustí. Kdo nás inspiruje, abychom znovu chtěli být tím, kým jsme říkali, že budeme. Nutí nás vstávat z bahna zpátky na nohy, dotahovat naše plány, nevzdávat se.

Kdo už četl mou třetí knihu 100 nejkratších cest k Toběví, proč nám život v každém okamžiku nedává to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Objevit v těžkostech zrovna takového člověka je jedno z těch Tohle potřebuji.

Bývá to člověk, který konečně mluví více s námi a méně o nás; který vyžaduje, abychom také s ním hovořili zpříma, i když je to možná nepříjemné a nesnadné; který chce upřímný vztah, v jakém se za pravdu přestaneme stydět.

Protože každá pravda a upřímnost vztah posouvají dopředu. I nás samotné.

Co je ve vztahu životně důležité a měli bychom to oceňovat slovem Děkuji, i když se nám to může zdát už samozřejmé?

Co nám pak o samotě tak zoufale schází?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -