5 kroků, jak překonat zradu partnera, který vykolejil celou budoucnost

Zrada je užitečné životní síto. Člověk Ti jejím prostřednictvím vzkazuje, že s ním nemusíš počítat.
- Reklama -5

Jak čas dovolí, sejdu se se čtenáři svého magazínu nebo knih. Ve frontě jich aktuálně čeká okolo šesti a půl tisíce. Co čtenář, to unikátní potřeba, příběh a problém.

„Nedokážu neodjet, ani odjet,“ řekla mi Tereza. V ruce svírala čtyři letenky a očima hlídala malé kluky-dvojčátka, sotva stojící na nohou. Čtvrtá letenka byla plonková. Manžel na letiště nepřijde.

Své milence slíbil, že TO manželce řekne do konce června. Neřekl. A tak TO milenka řekla manželce v předvečer odletu.

Mám z těchto situací hrůzu. Nezapomenu případ, kdy takto milenka osobním setkáním šokovala manželku, přesvědčenou o dokonalém vztahu. Manželka se zhroutila, opila a z pomsty zabila společné dítě. Byl to sekundový amok a od té chvíle za něj platí nepřetržitě. Čert vem vězení, peklo má ve své mysli:

Co jsem to provedla nevinnému dítěti?

Proč mě nikdo nepochopí? (ztratila veškeré přátele i vlastní rodiče, kteří ji prokleli)

Co jsem tím získala? (manžel, podporovaný její rodinou, si založil nový domov)

Příběh ledové kostky

Jak si to srovnat v sobě? Jak to vysvětlit dětem, které pořád nic netuší? A jak dál vycházet s člověkem, který zbořil naši budoucnost? – To byly Tereziny otázky.

V letištní kavárně jsem požádal o vodu s ledem. Kostku jsem vložil Tereze do dlaně a požádal ji, ať ji sevře – pevně, aby „neodešla“; ať té kostce dává všechnu svou energii, teplo, které má.

Pak Tereza dlaň otevřela. Kostka byla pryč. Zbyl jen chlad. Chlad z veškerého vydaného tepla. Jaký paradox!

I tak dokáže fungovat příroda – když už si myslíš, že ledovou kostku či třeba sněhovou vločku pevně držíš, rozplyne se.

Je to nespravedlivé? Proč nám to život dělá? Proč se musíme pořád smiřovat s nějakou změnou? Proč musíme od přátel zas a znovu slýchat: „To bude dobrý, uvidíš…“? Proč musíme zas a znovu přijímat jako fakt to, co zatím neumíme pochopit?

A jak to, že pak to zlé, co jsme s vypětím sil překonali, časem pochopíme, oceníme, ba uznáme, že to opravdu nejen bude, ale už je dobrý?

Otázky, na které jsme si odpovídali i v aktuálním vydání magazínu FC, zaměřeném na budování rodiny.

Jak to přijmout

Její dvojčátka ještě nemluvila, přesto zřejmě rozuměla. Když se Tereza rozplakala, děti ji starostlivě objaly a hřály. Snad aby se vnitřní chlad jejich teplem rozpustil; aby všechna voda ze slzících očí vytekla jako z ledové kostky – aby bylo po chvíli zase dobře.

Tereze se zdálo nemožné, že bude lépe. Patřilo-li celé její srdce někomu jinému a on se vzdálil, pak se logicky cítila prázdná. Musela hledat, čím tu prázdnotu vyplnit, hledat znovu sebe, znovu naplnit své srdce.

„Je to strašně těžké,“ hlesla, ale já věděl, že tohle není ta nejtěžší fáze. Odejde-li člověk, na kterého nebyl spoleh, není to rozhodně tak těžké, jako když se tentýž člověk později chce vrátit. To je problém. To je dilema.

Teď byla Tereza pouze postavena před hotovou věc. Jejím jediným úkolem bylo přijmout fakt. Nikdy to není snadné. Ale je to potřeba. Je to jako přestat litovat vločky, která se v dlani rozpustila, a uvědomit si, že z nebe jich padají spousty – jen ještě není čas je chytat. Protože by dopadly jako ta předchozí.

Jak se tedy pozitivně smířit se vztahovým Mnichovem (o nás bez nás), jak překonat zradu, a hlavně jak začít budovat mnohem lepší život, který vždycky je – bez zrádců.

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -