Proč se králové chrání a pěšáci obětují aneb Desatero cest k obnovení své hodnoty

Existují muži, kteří jsou pro ženy nezajímaví. A pak ti, kteří jsou nezastupitelní. V čem to je? Proč je někdo pro dámu pěšák a někdo král?

Před časem jsem od něj dostal e-mail: Bojím se, že ji ztratím.

Měl jen tušení, ale tušení je jako vítr. Nemůžeš ho vidět, ale cítíš ho.

Bylo jeho královna, jediná na celé šachovnici, ta nejdůležitější figurka. A tak pro ni dělal hodně. Tak hodně, až moc. Stal se paradox: Ochladla. Zvláštní, že?

Čím více jí nadbíhal, tím méně o něj stála. Nadbíhání ve vztahu je totiž jako víno. Po doušku je Ti fajn, ale po celé lahvi Tě už bolí hlava.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že láska je jako šachy. Funguje, když oba v páru mají pro druhého přibližně stejnou hodnotu: Když on se bojí, že přijde o svou královnu, ale také když ona dělá všechno pro to, aby ochránila svého krále.

Bez krále totiž hra končí. Král je nezastupitelný.

Nicméně: Byl tento muž králem?

Z krále pěšákem

On věřil, že je. Bohužel, čím více o ni usiloval, čím více se jí vnucoval, čím více ji kontroloval, čím více ji pronásledoval, tedy čím více se snažil dát jí najevo, že bez ní sám neobstojí, tím méně pro ni zůstával králem.

V její mysli docházelo ke zvláštní přeměně. Pro ni se stával spíše pěšákem, který má své výhody, ale nepostradatelný není. Pěšáků je na každé šachovnici spousta. Pěšák je vždy první, kdo se obětuje… a proto také bývá obětován.

Všichni chceme silné, sebevědomé partnery, kteří jsou si vědomi vlastní hodnoty, ne slabochy.

On tušil, že obětován bude. Ptal se mě, co ho zachrání.

Seděli jsme Na břehu Rhôny a odkudsi od Vltavy se náhle mihl motýl. „Chyť ho,“ požádal jsem ho. Počal za ním běhat. Čím více se ho snažil lapit, tím polekanější motýl byl a unikal. Jakmile se však znaveně vrátil ke stolu, motýl zjistil, že se něco změnilo – a začal lovce sám okukovat, ba dokonce mu opatrně usedl na paži.

Lidé, do kterých se zamilujeme, jsou jako motýl. Ano, nechceme o ně přijít, proto se je snažíme chytit do dlaně. Jenže když se o ně bojíme až příliš – když je v dlani až příliš sevřeme, zahynou. V lásce je základní dovedností naopak nechat je volně dýchat. Klidně otevřít dlaň, klidně je nechat proletět. Jsme-li pro ně dostatečně dobří, oni se vrátí. Právě proto, že je dlaň otevřená.

Z pěšáka králem

Vyprávěl jsem mu o svém vztahu. Já jsem šťastný za každý den, co je partnerka v mé blízkosti. Jsem šťastný, protože vím, že její štěstí mohu přímo ovlivnit. Nebudu se však zlobit, když odejde, protože se mnou není dost šťastná. Naopak ji rád podpořím, aby odešla, když by se šťastnější cítila po boku někoho jiného.

Udělám pro ni cokoli, ale když to nebude stačit, rád ji odvezu k tomu, kdo ji učiní šťastnější. Udělám to kvůli ní, ale také kvůli sobě. Nechci trápit ji, ale také nechci trápit sebe.

Když se jeden v páru až příliš ponižuje, pro druhého ztrácí hodnotu. Je v tom matematická logika. Ponižováním hodnota vždycky klesá. Proto ten, kdo se příliš obětuje, bývá nakonec obětován.

Aby člověk ve vztahu nebyl obětován, musí mít pro druhého hodnotu. Nesmí být samozřejmým pěšákem. Musí být postavou, jejíž odchod celou hru fatálně ovlivní. Jako když král přijde o dámu. Nebo dáma o krále. Navždy si vyčítají, že nedávali větší pozor.

Jak se ale stát králem, když mu teď běhají hlavou sebezničující myšlenky jako … ?

Ona byla mé všechno a já o všechno přicházím…

Bez ní nebudu nic…

Když se nevrátí, můj život už nikdy nebude, jaký byl…

Jak v sobě znovu obnovit hodnotu?

Téma, obsáhle probírané v magazínu FC (kde na něj mám více prostoru) alespoň v krátkém desateru, které doporučuji každému, kdo začal sklouzávat do horečného pronásledování motýla a diví se, že motýl utíká…

Otočte, prosím, na 2. stránku.