5 zásad vztahu, které by se měly učit na základních školách

Divila se, že s jiným partnerem nepotřebuje dát ani jednu šanci navíc. Protože on je mentálně dostatečně zralý na to, aby pochopil, že kdo miluje, ten neubližuje, a kdo ubližuje, ten nemiluje.

Procházím parkem, abych nabral sílu – za sebou první den autorského čtení, které končilo až v jedenáct večer, dnes odpoledne druhé – a tlačíc kočárek s mým devítiměsíčním synem blížím se k hloučku kluků, kteří se posmívají: „Tak takhle nechci dopadnout.“

„Proč?“ zajel jsem k nim. „Nechceš být jednou táta?“

Kluk nejistě pokrčil rameny. „Táta – klidně. Ale ženskou nechci,“ pravil rezolutně. „Ženský chtěj’ akorát dítě, dům, prachy,“ přidali se jeho kamarádi a plácli si high-five, jak se shodli.

Musel jsem se zasmát taky, protože jsem byl přesně jako oni, než jsem pochopil, že ženy toho chtějí mnohem víc:

Chtějí RODINU, nejen dítě.

Chtějí DOMOV, nejen dům.

Chtějí JISTOTU, nejen peníze.

„A navíc,“ podíval se ten jeden na displej telefonu, „ta kráva mi už týden nepíše.“

„A jak si to vykládáš?“ zeptal jsem se ho.

„Když holka píše, znamená to, že jí chybím. A když nepíše, znamená to, že jí nechybím,“ odtušil. A kamarádi přisvědčili: „Logický, ne?“

Pozvedl jsem úžasem obočí. „A není to spíše tak, že když Ti slečna píše, znamená to, že jí chybíš, ale když nepíše, znamená to, že čeká, až Ti začne chybět ona?“

Hlouček zmlkl. Až jeden z nich nakonec nabyl odvahu: „A co bych měl mít, abych holce chyběl?“ Mezi kluky to zašumělo, jak by to byla nejhloupější otázka na světě, ale pak se všichni svorně zadívali na mě.

„Ženě,“ odpověděl jsem, „budeš vždycky chybět, pokud v ní vyvoláš pocit, že…“ – začal jsem odpočítávat na prstech – „… jí dokážeš dát smích; že jsi na ni denně pyšný; že, když to potřebuje, zvedáš její vnitřní štěstí na úroveň toho svého; že používáš pouze pozitivní superlativy, když popisuješ kamarádům Váš vztah; že stále častěji používáš slovo AŽ místo JESTLI, když mluvíš o Vaší společné budoucnosti…“

Nechal jsem kluky zamlklé na lavičkách a šel dál mezi rybníky a vzpomněl si na e-mail jedné dívky (ano, píšou mi i hodně mladí), která vyprávěla o lásce na první pohled při návštěvě nemocnice. „Měl nohu v sádře,“ popsala mi ho.

„A co Tě prvního napadlo, když jsi ho spatřila?“ zeptal jsem se ve své odpovědi. Její reakce mě překvapila: „Když jsem viděla tu znehybněnou nohu, první myšlenka byla, že by to mohl být konečně první kluk, který ze vztahu chvíli neuteče.“

Předmět Vztahy

Ve školách se toho učí hodně, ale stále více se mi zdá, že jeden předmět tam zoufale chybí. Přitom vztahy mnohem více než znalosti a schopnosti rozhodují o uplatnění a naplnění člověka v životě. Kdo nerozumí druhým, nedokáže uspět v zaměstnání ani podnikání. Kdo neumí vyjít s partnerem, nedokáže budovat žádný typ vztahu. A i být v životě sám je dovednost, kterou je třeba umět – umět mít vztah k sobě samému. (Ostatně, věnuji tomu část magazínu FC.)

Jsem často zván do škol, ale když s dětmi mluvím, mám pocit, že vztah pro ně znamená líbat se, vodit se za ruku, randit, ukazovat se. Přitom vztah především znamená být s někým, kdo nás dělá šťastným tak, jak to nikdo jiný nedokáže; s někým, kdo přijímá naše odlišnosti, které máme problém přijmout i sami; s někým, vedle koho můžeme být sami sebou a on také.

Ano, vztah je TAKÉ o líbání, protože polibek prolamuje hranici mezi přátelstvím a láskou.

Ano, vztah je TAKÉ o držení se za ruku, protože tak vždycky lidé lépe procházejí těžkostmi.

Ano, vztah je TAKÉ o občasném boji, protože správné vztahy stojí za to, abychom za ně bojovali. Nicméně nikdy nesmíme zůstat těmi jedinými, kdo za ně bojuje.

„Kdybyste měl vyučovat vztahy na základní škole, o čem by to bylo?“ zeptala se mě jedna ředitelka. Usmál jsem se, protože jsem si uvědomil, že základní látka by byla vyčerpaná za pár minut. Bylo by to totiž jen pět jednoduchých zásad. Zvláštní, že někteří dospělí se je přitom učí celé roky.

Jaké zásady to jsou? Co by se měly učit už děti?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -