Znenadání sám: Proč je to pro Tvé dobro?

Ocitnout se sám. V čem to může být i dobré?
- Reklama -

Seděl na konci pláže, oblečený, zahloubaný. To lidé u moře nebývají – pokud ovšem nepřijedou sami tam, kam měli přijet ve dvou.

„Potřeboval bych někoho, kdo mě obejme a řekne, že nejsem tak bezcenný, jak si o sobě právě myslím.“

Rozuměl jsem jeho pocitům. Člověk si nikdy neuvědomí, jak moc je osamělý, dokud nedojde až na konec dne a tam nezjistí, že nemá komu říct o tom, co za den prožil, co ho trápí… a že je na všechno sám.

Jsou to chvíle, kdy bychom si ze všeho nejvíc přáli ztratit se. Přitom to, co ve skutečnosti potřebujeme, je naopak se nalézt.

Lidé sice někdy říkají, že je lepší být sám, protože Tě nikdo nezraní. Jenže pak zjistíš, že stejně jen přemýšlíš, přemýšlíš, přemýšlíš… a jediné, co chceš, je být zase pro někoho důležitý.

Každá situace má své pozitivní stránky. I samota.

Než pláž potemněla a získala nachový odstín západem slunce, povídal jsem tomu muži i o druhé straně samoty. O té dobré.

Zpočátku mi nevěřil, pak o tom začal přemýšlet. Ano, opět přemýšlel, jen vyměnil předmět svého přemýšlení. To, proč je samota špatná, za to, proč může být i ku prospěchu člověka.

Když jsem psal knihu 100 nejkratších cest k Tobě, věděl jsem, jak samota může tížit – jak člověk, ještě nedávno někým žádaný, se najednou sám může cítit bezvýznamný.

Přesto je to součást cesty vpřed.

Zažil jsem už mnoho lidí, kteří nahlas říkali: „Jsem v pořádku.“ A přitom si tolik přáli, abych se jim podíval zpříma do očí, která jsou okny do duše, a poznal, že nejsou. A abych jim vysvětlil, že v pořádku budou – že nemají mít strach.

Více než 300 stran své nové knihy jsem tedy věnoval těm, kteří jsou někde sami, bez člověka, který by je ujistil, že v pořádku budou. Matthias, tam na pláži, byl první, komu jsem příběh vyprávěl. Aby pochopil, že všechno se děje ve správný čas a k našemu prospěchu, ačkoli nám to v tu chvíli připadá naopak.

Je to tak i se samotou. Proč má svůj smysl?

1. přednost: Čas na mentální očistu

Jsme-li znenadání sami, najednou cítíme tolik špatného. Těžkostí, křivd, smutků, záští… Uvědomujeme si, co nás zraňuje, kdo nás obchází… Kdykoli se čistíme, veškerá špína vylézá na povrch. Protože – jde z těla pryč.

Kdo někdy držel půst, ví, jak se první dny všechno zhorší. Zvýrazní se negativní myšlenkové vzorce. Projdeme peklem – abychom z něj najednou vyšli. Abychom se najednou cítili uvolněně, klidně, lehce.

Tohle vyvolává i docela obyčejný usedavý pláč. Začíná bolestí, kterou v sobě kutáme všechno zlé, a slzy to následně – jako blahodárná řeka – vyplavují pryč. Mentální očista je jeden ze způsobů, jak za vším špatným udělat tlustou čáru. Je to jako zbavit byt vší špíny, plísní a hniloby. Nejprve musíme tím smradem projít, abychom ho vynesli do popelnic.

Úklid v sobě není krátkodobý proces. Negace se mohou vracet, někdy i v intenzivnější podobě – ve snu, v denních představách, v nevyžádaných setkáních, v nahodilých vzpomínkách. Každá rána, než se zacelí, se musí nejprve vyčistit, a to bolí a trvá nějaký čas. Teprve pak dochází k hojení a jizvení.

Pláč je důležitý pomocník. Oči, vydezinfikované slzami, pak vždycky vidí čistěji, jasněji, vnímají nové možnosti. Slzy, ač se to nezdá, vracejí energii, protože vyplavují zlé.

Kdykoli uklidíme v sobě, život dostane nový lesk. Je to proto, že vyřešíme jeden problém. Žádný problém se nevyřeší na úrovni, kde vznikl. K vyřešení člověk potřebuje nadhled, odstup, časovou prodlevu.

Pak můžeme přistoupit ke 2. kroku, který je velmi příjemný, ale bez 1. kroku bychom si ho neužili.

Otočte, prosím, na 2. stránku.