Vyhnancem ve své mysli aneb 3 způsoby, jak se v těžkostech cítit méně sám

Když je cesta, po které jdeš, před Tebou čistá a umetená, pak je pravděpodobně někoho jiného.
- Reklama -5

Říká se tomu stát se vyhnancem ve své zemi.

  • Semknou se proti Vám kolegové, a Vy do práce musíte stále chodit.
  • Přestanete si rozumět v rodině, ale domů se musíte vracet.
  • Ztroskotá Váš cíl, ztratíte sebedůvěru, pochybujete, že se věci vůbec zlepší…, a pak s takovými myšlenkami musíte žít.

A čím hůře Vám je, tím více kolem sebe vidíte lidi, kterým se daří skvěle a „Váš problém“ nemají. Pak je snadné uvěřit, že neumíme žít, jsme na problémy sami, neporadíme si.

Přitom to je pouhá představa.

Na velké společenské akci jsem viděl ženu, která se všech stranila. Stála „přes ulici“, chtěla se seznámit, i nakročila k ostatním, ale vnitřní hlas jí nakonec vždy řekl, ať to nedělá. Minula hlouček, který se tak dobře bavil, zatímco ona ne.

Byla mezi tolika lidmi, a přitom sama. Tolik chtěla najít někoho, kdo ji přijme do svého světa, položí jí otázky, proč se tak cítí, bude se o ni zajímat, porozumí jí, stane se součástí jejího trápení.

Té ženě se před lety stalo něco zvláštního. Poznala začínajícího, ambiciózního podnikatele. Jeho start-up se mu rychle ujal, stoupal, nadšeně pracoval dlouho, tvrdě a plody své stále úspěšnější práce pak slavil s kolegy, kterých přibývalo. Ona zůstávala sama, nebo s ním mezi jeho přáteli.

On na její trápení neviděl jiné řešení, než své podnikání, které miloval, obětovat, a to nechtěl. Rozešli se v dobrém. Jenže pro ni to nebyla jediná změna. Zjistila, že přišla i o jejich společné kamarády. Že s ní nebyli jako s fajn ženou, ale jako s partnerkou úspěšného muže – pro její společenský status. Bavili se s ní, dokud patřila k němu.

Vyšla po ulici a hleděla do tváří druhých, kteří se zdáli bez problémů. Zamyšlení, energičtí, uzavření do sebe.

Co bych této ženě i ostatním „vyhnancům ve své hlavě“ doporučil?

Představuji si, že Ty nemůžeš mít takový problém jako já. Stejně tak Ty si představuješ, že Tvůj je daleko větší než můj.

1. uklidnění: Za každým obličejem, který míjíš na ulici, je příběh stejně uchvacující, komplikovaný a bláznivý jako ten Tvůj.

Denně míjíme desítky, stovky, tisíce tváří. Přehlížíme je, protože pro nás existují jen pár vteřin. Ale oni žijí také desítky let a také každý den zápasí se životem, a to každý nezaměnitelným způsobem.

Jsou jako meloun, do kterých nevidíme. Být v jejich hlavě, pochopíme, že každý prochází něčím, co ho právě teď mění a nutí růst. I když to možná navenek tak nevypadá, právě teď s něčím bojuje a je to pro něj stejně tvrdé jako pro nás.

Připadáme-li si lítostivě, naštvaně, sebestředně, pamatujme, že každý se tak občas cítí. Ne méně, ale stejně jako my. I když si myslíme, že známe někoho, kdo své problémy tak neprožívá, kdo se nikdy necítil ztraceně, osaměle, zmateně, nepatřičně, pak o něm jen dost nevíme.

Tato součást lidského života napomáhá v každém okamžiku přehodnocovat svůj postoj, přizpůsobovat se novým faktům, a tudíž růst. Proto to, jak se momentálně cítíme, nemusí ladit s tím, jak se chceme cítit. Podvědomě nás to nutí vidět každou událost ze dvou úhlů pohledu – z toho, kde jsme, a z toho, kde být chceme. Mezi těmito body však vede spojnice. Jak ji hledat, o tom podrobně píšu v magazínu FC.

Všechny pocity přicházejí a odcházejí tak rychle, jak je necháme. Pokud se nějakého pocitu držíme, neodchází. Jak je dobré přemýšlet, když se to děje?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -