Umění být sám aneb 3 pravdy o lidech v našem životě

Chvíle pro sebe. Kdy jsme ji využili naposledy?

Probudil jsem se druhý den po „čarodějnicích“ a místo partnerky vedle mě ležel lístek: Sice nejsem sama. Ale cítím se osamělá. Vedle Tebe.

Ten den odešla a bylo to správné. Už nedovolila, aby člověk, který pro ni dělá tak málo, já, ovládal tak mnoho jejích pocitů a emocí.

Když jsem své ego oprostil od toho, že tím špatným jsem já, musel jsem jí poděkovat – za tvrdou a neocenitelnou zkušenost. Bez ní bych nikdy nezačal přemýšlet o tom, kolik bolesti vlastně mohu druhým způsobit a jaké chyby už neopakovat, protože bolí i mě.

Když jsem s ní po letech mluvil, ptal jsem se, jak vůbec následnou samotu zvládla. Myslel jsem si, že mě nejdříve potřebovala přestat milovat. Ale ona se usmála: „Kdepak, já jsem se nejdříve potřebovala nauči žít bez Tebe.“

Zprvu to prý vypadalo snadno. Přece je lepší být sám, protože nás alespoň nemá kdo zraňovat. Ve skutečnosti ale, jak přiznala, problémem osamělosti není být sám, nýbrž cítit, že nezajímáme někoho, na kom nám pořád záleží.

Proč nám vlastně pořád záleží na někom, komu na nás nezáleží? 

Proč se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás? 

Jak vůbec uvažujeme? Jak se naučit být sám?

Odpovědi jsou prosté. Život nás chce něco důležitého naučit.

Jak vysvětluji ve svých knihách i magazínu FC, všechno v životě se děje z nějakého důvodu a někdy je dobré ten důvod znát. Tak jako v tomto případě.

Jaké tři pravdy o lidech kolem nás si musíme uvědomit?

Pravda číslo 1: JENOM NĚKTEŘÍ lidé nás zvedají výš

Když jsem byl malý, máma mi říkala: „Staneš se tím, s kým trávíš čas.“

Nerozuměl jsem tomu, dokud jsem nepostřehl, že na to, jak se cítím, má rozhodující vliv moje nejbližší okolí. Když jsem byl ve špatném prostředí, které mě sráželo, cítil jsem se mizerně, podřadně, nedostatečně. Začínal jsem si myslet, že jsem dost dobrý. Přitom stačilo vyměnit své okolí a pocit se změnil. Najednou jsem byl důležitý.

Proto si pamatujme: 

1. Celý svět je plný lidí, kteří nás budou chtít srážet. Ale pouze my rozhodujeme o tom, jak moc nám na nich záleží.

2. Bez ohledu na to, jestli nás dotyčný zvedá, nebo sráží, energii nám dává, nebo bere, podporuje nás, nebo kritizuje, pouze my rozhodujeme o tom, jestli mu věnujeme pozornost. Pokud si něčí zlé projevy bereme osobně a trápíme se tím, je to náš problém, ne jeho.

3. My všichni jsme průměrem pěti nejbližších osob, kterým věnujeme nejvíce pozornosti. Pokud se cítíme špatně, jsme ve špatné společnosti. Neznamená to, že musí jít o obecně špatného člověka. Nicméně ten člověk je špatný pro nás.

Přd časem mě požádala o pomoc čtenářka, zlomená z odchodu svého manžela. Nechápala, jak mohl nevidět její kladné vlastnosti a dát přednost „takové mrše“. Přitom její manžel prostě změnil hodnoty, na jejichž základě se rozhodl žít. A ta čtenářka si neuvědomila, že její manžel nemusí být nutně nevhodný partner pro všechny ženy, úplně stačí, že je nevhodný pro ni. A naopak.

Nezapomínejme si tedy vybírat vztahy tak, aby nám pomáhaly, ne aby nás zraňovaly. Obklopujme se lidmi, kteří respektují osobu, jakou jsme; kteří jsou na nás pyšní, obdivují nás, milují a mají snahu dělat náš den a život světlejším, radostnějším. Jestliže dotyčný člověk takový není, ve vlastním zájmu mu věnujme méně pozornosti, jinak na to doplatíme špatnými pocity.

A pocit je základem všeho. Z pocitů vznikají myšlenky, myšlenky vedou k činům a z činů vyplývají výsledky. Jeden špatný člověk tedy může zavinit neúspěšný celý život.

Ano, úspěch je o nalezení a rozlišení správných lidí.

A uhodnete, kdo je tím nejzákladnějším správným člověkem?

Jistě, my sami…

Proč se cítíme špatně i tehdy, když nám odešel někdo, kdo se k nám choval špatně? Proč toužíme po tom, aby se i špatný člověk vrátil zpátky?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.