Krutý osud „pejsků“ aneb Když je Tvou jedinou volbou někdo, pro koho Ty jsi jen jednou z možností

Víš, že jsi jen jednou z jeho možností, zato on Tvou jedinou volbou. Ale co s tím, když si jinou volbu neumíš představit?
- Reklama -5

Zažili jste někdy závislost? Pardon, nemyslím tu na cukru, alkoholu, displeji mobilního telefonu. Myslím závislost na druhém člověku.

Dnes jsem potkal muže závislého na ženě, kterou si vyhlédl. Udělal by cokoli pro společný vztah. Pro ni zajímavý nebyl, leda jako příležitost získat pejska. Tak se říká lidem na pomyslném vodítku, kteří jsou na lusknutí prstu u nohy a plní přání jako kouzelní džinové.

Plní je ne proto, že musejí, ale proto, že chtějí. A plní je přesto, že s každým vyplněným přáním nepřichází odměna, nýbrž trest. Další odstrčení, nové zesměšnění. Člověk-pejsek ale ani pak neodejde. Opodál čeká na nový pokyn s nadějí, že příště „obstojí lépe“ a snad už… (no však o tom píšu ve své nové knize, jakož i tom, jak z takové šlamastyky ven).

Ale nemylte se, pejskem dokážou být i ženy. Pokaždé se zdráhám o takovém příběhu psát, protože pejska málokdo pochopí. Tohle totiž nelze pochopit rozumem, jedině srdcem, které také někdy poznalo závislost. Jedině takové srdce pejska neodsoudí.

Tentokrát šlo o ženu, jejíž manžel si našel jinou. Totiž: jiné. Netajil se s tím. Ba, paradoxně, čím zřetelněji dával najevo, že o svou ženu nestojí, tím větší potřebu měla získat si jeho pozornost a předčit jeho milenky – už kvůli své hodnotě, sobě samotné.

Osud jí dokonce přál. Zoufalé přihrál přítele, který by pro ni udělal první poslední. Jenže ona nechtěla manžela opustit a odejít k příteli. Nedokázala odříznout to, co jí bralo sebeúctu, co „milovala“, co se ona nerozhodla zničit. Věřila, že to ještě nějak půjde opravit. Tím ztratila svůj pevný bod ­– přítele.

Dělám to proto, že…

„Nemohu odejít, protože to nemohu udělat své malé dceři – připravit ji o otce,“ říkala žena, která tak raději dávala své dceři příklad, že je lepší obětovat šťastný život.

„Nemohu odejít, vždyť bez ní nedokážu žít,“ říkal muž z prvního případu, který ještě nevěděl, jak naopak snadno dokáže žít bez takového protějšku – a s jiným, který si ho bude v životě více vážit.

Skutečným důvodem obou byl strach. Oba se báli, že něco ztratí. I špatné tak považovali „alespoň za něco“.

Nechtěli být nevýznamní, a o to více je trápilo, že se tak cílili. Zabíjelo je ne to, že se pro druhé obětují, ale že to oni neocení. A proto jejich automatická touha zněla: Udělat něco jiného, co by druzí ocenili. Udělat to lépe, jinak, ale nepřestat to dělat. Prostě se pokusit zavděčit víc.

Když tento sklon objeví zaměstnavatel u svého zaměstnance, může ho mít v hrsti. Stačí připomínat zaměstnanci jeho postradatelnost a nevýznamnost, a on se pro práci obětuje. Přesčasy, ponižování, mizerná mzda – hlavně si nějak vybojovat jiný než nevýznamný pocit.

Je to hra o naději. Dokud je pejsek při člověku, který mu ubližuje, má naději, že se přístup člověka jednou změní – že si člověk všimne, jak je mu pejsek užitečný, a všechno se v dobré obrátí. Uteče-li však pejsek od člověka, který mu ubližuje, myslí si, že naděje zmizí, zato pocity nevýznamnosti navždy zůstanou.

Je to jedna z nejhorších podob vztahu. Dostat moc člověku, který mě miluje, dávat najevo, jak je zbytečný, znamená fakticky ho ovládat. Kdo totiž bezpodmínečně miluje, ten neodchází.

Ve snu je Tvůj, ale v Tvém životě jen sen

Je to zvláštní život. Ne-skutečný. Je to totiž pobyt ve snu, v prostoru, který neexistuje.

Některý pejsek tone v minulosti (v tom, co krásného bylo), jiný v představách (v tom, co krásného by mohlo být či „jednou určitě bude“). Kruté je, když takový zasněný člověk jednou vzhlédne a uvidí kalendář. Užasne, kolik času vlastně promarnil čekáním na Godota. (Čekání na Godota je absurdní drama Samuela Becketta, kdy se po celou dobu divadelního představení čeká na hlavní hrdinu, který nakonec vůbec nepřijde.)

Dostaví se pocit, který je stejně nesnesitelný jako nevyhnutelný. Pocit, že mnohem důležitější, než být něčí první láskou, je být jeho poslední láskou. A že přestat s drogou ze dne na den, byť by tou drogou byl člověk, závislého člověka může zničit.

Přichází trápení, které musí trvat nějaký čas. MUSÍ, je to dobře. Pro srdce je to alespoň nezapomenutelná zkušenost.

Chvíli to trvá. Ale je to stejné, jako když zabloudíme v hlubokém lese a padne tma. I když si myslíme, že cesta už nikam nepovede, protože nevidíme na krok a žádné světlo nadohled, stačí počkat s vírou, že znovu vyjde Slunce. Ba že možná v tom samém lese, jen o kus dál, stojí někdo podobný – ve stejném trápení a strachu se pohnout. Tohle totiž nikdy člověk neprožívá sám na celém světě.

V životě jsou chvíle, kdy nezbývá nic víc než naděje. Nicméně právě naděje způsobuje změnu. Naděje totiž říká: „Odpusť, ale nezapomeň. Když to dokážeš, už nikdo Tě nezraní stejným způsobem.“

Říkám to každému a budu to opakovat i na autorském čtení. Pokud prožíváte podobnou zničující závislost, chci se pokusit dát naději i Vám. A to prostřednictvím 11 uvědomění, které si, prosím, pamatujte.

Jaká to jsou? Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -