Proč jsme jako andělé s jedním křídlem

Negace může zasáhnout každého. Pak se cítí marný, zbytečný, neúspěšný. Neúspěšný ale není ten, kdo prohrál, ale ten, kdo rezignoval.

Říká se, že láska je emoce. Pak mi ale řekněte, proč člověk v emocích dokáže tolik zranit. Tolik ublížit.

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že v hádkách záleží na argumentech. Později jsem zjistil, že důležitější, než mít vítězný argument, je neztratit člověka.

Naučil jsem se tedy hlavně nezraňovat. K čemu mi bylo následně říkat „Miluji Tě“, když už to, jak s druhým zacházím, dostatečně vyjadřuje to, zda ho miluji.

V nejplamennějších projevech svého života, kterých jsem už za několik sekund litoval, jsem zapomínal, že ve vztahu není nikdy jeden vítěz a jeden poražený. Že buď vítězíme oba, nebo prohráváme oba. Že ve správném vztahu není JÁ a TY, ale pouze MY. Že – pokud opravdu patříme k sobě – jsme jeden společný organismus.

„Vyrábíš vlastní bouře, a pak se divíš, když začne pršet.“ 100 nejkratších cest k Tobě

Jako mladý jsem byl tak hloupý, že jsem v druhém viděl soupeře. Někoho, koho musím vymačkat, zmuchlat, zahodit, srazit na kolena. Byl jsem tak hloupý, že mi nedocházelo, že tím vším partnerku jen učím žít beze mě.

Dnes, když se potkávám se svými čtenáři, kteří mi svěřují své příběhy, zjišťuji, že existuje mnoho takových lidí, kteří nejprve spálí most, a pak se diví, že se druhý na protější straně od spáleniště odvrací a hledá jinou cestu životem.

Když se mi to stalo poprvé a já se ještě začal rozčilovat, jak to, že k tomu člověku nemohu zpátky a obejmout ho (když jsem sám spálil most), uvědomil jsem si tu zvláštní matematiku ve vztahu.

1 + 1 = 1, ale 1 : 2 = 0,5

Vstupovali jsme do něj jako dva samostatní jedinci. Splynuli jsme však v jeden společný organismus. V naší matematice platilo éterické 1 + 1 = 1.

Když jsem však vztah vlastní hloupostí zničil, nevystoupili jsme z něj jako dva samostatní jedinci. Oběma nám něco důležitého scházelo. Ano, každému z nás chyběla ta druhá půlka společného organismu, který jsme dříve tvořili. V našem životě začala platit opět přízemní matematika: 1 : 2 = 0,5.

A já jsem tehdy pochopil, že lidé jsou jako andělé s jedním křídlem. Potřebují druhého, aby se společně vznesli. Musejí tedy najít jinou osobu, ochotnou dohodnout se na společném rytmu mávání křídel, a nejen dohodnout se, ale každý den ho i uskutečňovat. Současně si však oba tito andělé musejí uvědomit, že když ztratí společný rytmus, spadnou. A ty pády potom bolí. Oba.

Mnohokrát jsem si natloukl jen proto, že já jsem přestal mávat do rytmu. Druhému nebylo nic platné, že mává za dva. S jedním křídlem nás dva neutáhl.

Já jsem se pak, po pádu, jakémukoli dalšímu spojení vždycky vyhýbal. Říkal jsem si, že nemuset se s nikým dohadovat je výhoda, protože si nenatluču. Časem, když bolest odezněla, jsem ale znovu toužil po někom, kdo mi pomůže nahoru. Sám jsem to se svým jedním křídlem totiž nedokázal.

Když nejsi dokonalý, ale jsi nepostradatelný…

Byl jsem jako ta polní myš, která jednou viděl netopýra. Divila se, co ošklivého „té myši“ vyrostlo místo pacek. Litovala ho pro jeho křídla…

Stejně tak ale netopýr litoval polní myš. Bez křídel totiž nikdy nemohla vidět svět z výšky.

A tak se pro ni snesl, vzal ji do náruče a ukázal jí to, co neznala. Polní myš fascinovaně zažívala jiný život. Všechno viděla z nadhledu… Všechny problémy se z výšky najednou zdály tak malé… Točila se jí hlava… Inu, tak to bývá, když nás někdo vynese ve své náruči do oblak.

Když netopýr vrátil myš na zem, dlouho žila ze vzpomínek. Pak se ale propadla v beznaděj. Uvědomila si, že bez netopýra už nikdy výšiny nezažije. Moc se jí po něm stýskalo.

Tímtéž však prošel netopýr. Ano, mohl mít kolem sebe spoustu netopýřic, ale žádná z nich nedokázala tolik ocenit, když ji vzal do nebe. Myš ano. A tak zjistil, že tu obyčejnou polní myš potřebuje.

Bylo to zvláštní. Oba si na začátku všímali, že ten druhý má vady, na které nejsou zvyklí. Jeden neměl packy, druhý křídla. Jenže jeden bez druhého nebyli kompletní a nebyli šťastní. To netopýr dával myši štěstí. To myš dávala netopýrovi pocit užitečnosti.

Stejné je to v životě.

Když jsem začal psát svou třetí knihu, která vyjde za měsíc, uvědomoval jsem si, jak málo stačí, aby dva lidé nalezli cestu k sobě – aby pochopili, jak mohou být šťastní (nalézt sami sebe), jestliže najdou svou spřízněnou duši. Proto se také kniha jmenuje 100 nejkratších cest k Tobě aneb Příběh duše.

Co tedy „andělům“ zbytečně láme křídla? Čím se zbytečně vystavujeme bolestným pádům, ačkoli máme pocit, že v dané chvíli nad druhým vítězíme?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -