Proč hladová srdce vždycky snědí lež a jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není

Když miluješ, máš sklon vždycky odpustit a doufat, že bude líp. Když druhý ví, že ho miluješ, ví, že vždycky odpustíš a budeš doufat, stačí jen zvolit správná slova: Miluji, lituji, slibuji.

Konečně! zvoláš radostí.

Protože konečně máš protějšek, který je Tvou spřízněnou duší.

To je on! zní Tvé přesvědčení.

Veškeré uspořené naděje, city i energii za ty roky vkládáš do něj. A pak…

Zjistíš lež! A další – lež na lež!

Přátelé Ti radí: Uteč. A když to neděláš, ťukají si na spánek – tam, kde sídlí rozum. Jenže Tebe rozumem nelze pochopit. Jedině srdcem.

Protože Ty ho miluješ

Bolí Tě představa, že nebude on… Bolí Tě představa, že když nebude on, nemusí být už nikdy nikdo… Přece když nepůjde věřit jemu, jak bychom mohli věřit ještě někdy někomu?

Dostáváš strach – vlastně ze všeho. Z toho, co příště udělá on… Z toho, co dokážeš v reakci udělat Ty… I z toho, co schopen udělat nejsi…

Bojíš se toho, co je…, toho, co bude…, i toho, co možná nikdy nebude…

Ze všeho nejvíc se ale bojíš neznáma. Takže přemýšlíš: zůstat.

Tam, kde jsou lži, zhroucená očekávání, ztracená hra…, ale vždycky také alespoň jeden důvod, kvůli kterému jde zůstat. I kdyby to měly být děti, společní přátelé, hezká minulost, nebo… naděje, že se to přece jen změní.

Jak si pak najít cestu k druhému?

Jak mu rozsvítit v hlavě, že zrovna my mu dáváme nejvíc a že nás by si měl vážit?

A proč vůbec musíme projít takovouto zkušeností?

„Nepotkáš silného člověka se snadnou minulostí.“

V posledních měsících jsou to nejčastější otázky, které dostávám. Proto jsem se rozhodl pro třetí knihu, a nejen to, i autorské čtení a povídání si o Vašich situacích. Pokud o to máte zájem, prosím, nechte mi kontakt na sebe zde.

Proč máme strach rozhodnout se a posunout v životě dál?

Jak zjistíme, kdy nás brzdí jen strach, a kdy už skutečná fakta a hrozby, které nesmíme ignorovat?

Jak se naučit s obavami na všechny strany žít?

Odkud se to v nás vzalo, když jsme až doposud takový strach neznali?

To vše spolu probereme. I všechna fakta, která si neradi přiznáváme. Mezi nimi třeba tato:

1. pravda: Všichni sníme lež, když je naše srdce hladové.

„Napravím se.“ „Už se to nebude opakovat,“ řekne protějšek a Vám spadne kámen ze srdce. Minulost je pryč, uvěříte. Ale pryč obvykle není. Lhář v páru zůstal, a navíc zjistil, že jeho jednání je odpustitelné – pokud zatlačí na správná slova. Miluji, lituji, slibuji…

Proč by nezaplatil stejnou cenu znovu, když ví, jak stačí nechat srdce protějšku hladovět?

Ano, říkám tomu syndrom hladového srdce. Hladové je to srdce, kterému dlouho chybí opětovaná láska. Funguje jako pes – čím později přijdete domů, tím nadšenější z Vás je. V případě hladového srdce: Čím později se pocit opětované lásky dostaví, tím šťastnější je. A mnohdy zaslepenější.

Tento psychologický paradox ostatně využívají i zaměstnavatelé nebo politici. Vyhladovíte-li člověka, udělá pro Vás cokoli, víc než kdy předtím.

Stačí mu slíbit kousek žvance. Klidně pouze slíbit.

Jaký smysl má taková zkušenost?

Otočte, prosím, na 2. stránku.