7 děkuji, na která zapomínáme, když nám život nedává to, co chceme

- Reklama 4 -

Forum Karlín, místo mé první velké konference, se pomalu plnilo a já jsem procházel davem čtenářů se svou jedinou rekvizitou – knihou, kterou prakticky nikdo nezná a mně už v dětství řekla v několika větách všechno o osobním růstu.

Knihou o historii lodí.

Píšou se v ní tři důležité věty. Že až do středověku se stavěly lodě pouze ze dřeva. Už tehdy, jako jedenáctiletý kluk, jsem nechápal proč, když lidé znali železo. Konstruktéři však tehdy namítali, že i železný hřebík nebo klíč se potápí, zatímco cokoli dřevěného plave. Z čeho jiného by tedy měla být loď?

A pak přišel jeden, dnes bychom řekli hydrostatik s Archimédovým zjištěním, že přece nezáleží na váze tělesa ponořeného do kapaliny, ale na množství kapaliny tělesem vytlačené. A že tedy naopak těžké lodě, které vytlačí více lodi, budou ve vodě stabilnější, jako usazené v peřince.

A když se pak tohoto člověka, díky němuž se dnes plavíme i v ocelových lodích, ptali, jak ho to napadlo, odpověděl: „Protože jsem nepřemýšlel, proč by se materiál měl potopit, ale proč by mohl plavat.“

Než jsem došel k pódiu a načal devítihodinový maraton, tu knihu ukořistil jeden ze čtenářů. A já si nyní, během první přestávky uvědomuji, jak je důležité publiku vyprodaného Fora Karlín připomínat, že nikdy nezáleží na tíži, kterou si v sobě neseme, ale na tom, kolik těžkostí dokážeme vytlačit, ustát, překonat. Že odpověď naší budoucnosti není v otázce, co nás potopí, ale co nám umožní držet se na hladině.

Máma mi umřela, když mi bylo 21 let. Cítila to. V posledních dnech mi kladla na srdce: „Život je příliš krátký na to, aby ses ráno budil s pocitem, že něčeho lituješ. Vyhledávej lidi, kteří se k Tobě chovají dobře, a zapomínej na ty, kdo se tak nechovají. Věř, že všechno se děje z nějakého důvodu. Když Ti život dá šanci, využij ji. Když Ti šance změní život, nech ji. A hlavně se nikdy nesnaž, aby Tvůj život byl snadný. Daleko více se snaž, aby byl hodnotný.“

Od té doby uplynulo jednou tolik času. Během té dlouhé cesty jsem objevil 3 důležitá poznání:

  1. Život nám v žádném okamžiku nedává to, co chceme, ale co potřebujeme k tomu, abychom sami dosáhli toho, co chceme.
  2. Že když děláme pro svůj cíl maximum a pořád nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to už zasloužíme, nemusí to znamenat, že bychom si to nezasloužili, ale že si možná zasloužíme mnohem víc.
  3. Že život je opravdu tím nejlepším učitelem, protože nás upozorňuje na to, kam se máme dívat, ale už nám neříká, co máme vidět. To totiž musíme poznávat sami.

Pak ve všech případech – 1, 2 a 3 – řekneme ta dvě slova. Děkuji Ti.

Zapomínáme na ně, protože si mylně myslíme, že to, co právě prožíváme, nás neposouvá. Přitom život, a jeho věrní pomocníci Čas, Odstup a Nadhled – nás zpětně učí děkovat životu za největší lekce, které nám uštědřuje tím nejtvrdším způsobem. Jak se tohle naučit rozpoznávat, vysvětluji i v novém magazínu FC.

Prosím Vás, abyste hlavně v těžkých chvílích, ať v práci nebo soukromí, nezapomínali na sedm děkuji. Proč? A na která konkrétně?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -