5 nejdůležitějších vět pro děti

Proč své děti trestáme za chybu? Proč si skrze ně uskutečňujeme své sny? Proč je nenecháme, aby si uskutečnily ty své?
- Reklama -

Měl jsem hrozný sen. Někdo na mě pořád křičel:

  • Běž do řady. V lavici ruce za zády. Hlavně nevybočuj.
  • Drž se uprostřed. Nedívej se na ty, kdo chybují. Sám nedělej chyby.
  • Přikyvuj. Hezky a správně opakuj. A hlavně známky, známky, známky…

A já jsem v tom živém snu tolik potřeboval slyšet:

  • Zkus to! Stojíme při Tobě! I když to nedokážeš, budeme Tě mít stejně rádi!

Místo toho odevšad znělo:

  • Jestli uděláš chybu, potrestáme Tě!
  • Nebudeme s Tebou mluvit! Nikdo Tě nebude mít rád!
  • Budeš mít zakázané kamarády! Osolíme Ti život!

Ten sen trval osmnáct let mého života.

Dříve jsem se ptal: Proč? Proč to tak muselo být? Dnes už se neptám.

Myslím, že mi život chtěl vzkázat: Co Ti nebylo příjemné, nečiň svým dětem.

„Koho máš radši?“

V hlavě mi utkvětla tato věta z mých devíti let. Rodiče se jednoho dne rozhodli spát každý jinde, táta v mém pokoji. A mně dali na výběr: „Rozhodni se, u koho budeš spát. Tím vyjádříš, koho z nás dvou máš radši.“

Půl roku nato mě do téže situace stavěla rozvodová soudkyně. Před napjatě poslouchajícími rodiči se mě zeptala: „Řekni, s kým chceš být? Má pro Tebe větší hodnotu maminka, nebo tatínek?“

Dlouho jsem přemýšlel, proč to dospělí dělají a co si prostřednictvím dětí kompenzují. Proč chtějí skrze děti uskutečnit své sny, místo aby dětem dovolili uskutečnit ty jejich.

Dnes jsem za to vděčný. Když jsem psal toto vydání magazínu FC, mohl jsem přemýšlet nad tím, jak být lepším rodičem. Došlo mi, co děti – kromě Mám Tě rád, Záleží mi na Tobě a Ať se Ti nic nestane – potřebují slyšet.

„Když uděláš chybu, nepřijde trest, ale povzbuzení.“

Za chybu přišla pětka. Ostuda. Odsouzení. A doma trest.

Tak jsem to znal já.

Proto jsem měl strašný pocit z chyb. Jako čert kříže jsem se bál neúspěchů, protože mě psychicky i tělesné bolely. A záhy jsem přišel na to, že jediný způsob, jak nedojít k neúspěchu, je – o nic se raději nepokusit.

Když to šlo, „zašít se“. Jít za školu, nebo se ve škole vymluvit. A když mě přesto vyvolají, podvádět. Doma neukazovat žákajdu, raději s nikým nekomunikovat.

To způsobil strach z chyby, po které mi rodiče znovu dají najevo, jak jsem je zklamal. A to jsem nechtěl. Měl jsem je přece rád…

V mém světě za chybný pokus není trest. Ba jako chyba není vnímán žádný pokus. Chybou je pro mě naopak o nic se nepokusit.

Vím, že cokoli dítěti nejde, pouze ještě neumí. A cokoli neumí, se může doučit. Jak se ale může učit, když cítí, že na konci může být trest, výsměch, rákoska, klečení na hrachu v rohu třídy?

V některých školách dávají učitelé ne jednu, ale dvě známky. První za vědomost, druhou za snahu. Ta druhá je pro život důležitější. Vědomost vždycky můžeme nabrat, a to i životní zkušeností, ale nikdy ji nenabereme, když nám bude chybět touha se učit.

Touha nebát se chyb nepřichází s trestem, ale s povzbuzením.

S trestem ta touha naopak umírá.

Proč děti potřebují pochopit rozdíl mezi „dělat věci správně“ a „dělat správné věci“?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -
- Reklama -