„Změna, odcházím, promiň!“ aneb Jak ustát zradu druhého v 5 krocích

"Navždy Ty, navždy já, navždy svoji." Nádherný okamžik. Vidíš budoucnost jako z pohádky. Ale život není pohádka. Svět je dost drsné místo. Učí nás vyrovnávat se s tím, co přijde nečekaně. Život je změna. A s každou změnou se ptá: "Ustojíš to?"

Máš každodenní plány, dlouhodobé cíle.

A pak, jednoho dne, přijde těch 10 slov: Promiň > Potřebuju > S > Tebou > Mluvit > Odcházím > K > Někomu > Jinému > Sbohem.

A někdy dodatek: Můžeme být přáteli

Tobě se chce smát, vztekat, brečet. Vyčítat, litovat, žadonit. Emoce se melou na všechny strany, jen jedno se zdá nemožné: Přáteli? Jak se dá se zrádcem vůbec pokračovat, natož přátelit?

A jsou-li ve hře děti, dá se to kvůli nim? Měly by děti dostat životní příklad, že se zrádci se můžeme přátelit?

Jak si to srovnat v sobě? Jak před nimi? A jak vůbec vycházet s člověkem, se kterým zjevně dlouhodobé dohody neplatí?

Příběh vločky

Pamatuješ sníh? Rozevřeš dlaň a do té Ti klesne vločka. Ultralehká, a přesto ji cítíš. Má energii.

Sevřeš ji – pevně, aby neodešla. Zahříváš ji, dáváš jí svou energii.

Pak dlaň otevřeš. A je pryč!?

Tak funguje příroda. Když už si myslíš, že vločku/lásku pevně držíš, rozplyne se.

Všechno krásné je zároveň prchavé. Dá to energii a za čas skončí. To proto, abychom to chtěli obnovovat a hledat. To proto, abychom si vážili každičkého okamžiku, který je krásný, a neměli ho za věčnou samozřejmost.

Je to nespravedlivé? Proč to příroda dělá? Proč se pořád musíme smiřovat s nějakou změnou? Proč musíme zas a znovu od přátel slyšet: „To bude dobrý, uvidíš…“? Proč musíme opět přijmout to, co zatím nedokážeme pochopit?

A jak to, že to časem POCHOPÍME? Jak to, že to časem dokonce OCENÍME? Jak to, že opravdu uznáme, že to nejen BUDE, ale i JE DOBRÝ?

Změna

Zdá se to nemožné – že bude lépe. Patřilo-li Tvé srdce druhému, teď v něm zeje prázdnota. Odevzdal-li ses druhému, pak s jeho odchodem nezbylo nic, ani Ty. Musíš hledat znovu SÁM SEBE, znovu NAPLŇOVAT srdce.

Ale věř, že to není nepříjemné. Naopak. Nejhůř je teď. Všechno lepší máš před sebou.

Jak píšu v magazínu FC, kdykoli Tvé přemýšlení ovládnou emoce, neexistuje logika. Máš pocit, že jsi ztratil, ačkoli brzy pochopíš, kolik jsi získal. Máš pocit, že nemáš žádnou hodnotu, ačkoli tu hodnotu velmi brzy nalezneš. Máš pocit, že každá změna je k horšímu, ačkoli brzy zjistíš, že opak je pravdou – kdykoli od nás odcházejí lidé, se kterými bychom jen ztráceli čas, život se mění k lepšímu.

Jak to přijmout

Otevřená dlaň, a po vločce přesto ani památky.

Zatímco jiní drží v dlani moře vloček, obří sněhovou kouli.

A kolem nás padají miliony dalších. Má smysl je začít chytat?

Pojďme je nechat chvilku být. Pojďme pochopit, že když kteroukoli z nich teď sevřeme v dlani v ještě větších obavách, tím rychleji se rozpustí.

Pojďme porozumět, jak vůbec vztahy se zrádci mohou pokračovat, pokud v nějakém módu pokračovat musejí, a jakou změnu provést především ve své mysli, abychom to zvládli.

Otočte, prosím, na 2. stránku.