Vzkaz chlapce, který umírá, všem, kteří zapomínají žít

Každý den máš stejný program. Jako bys letěl na autopilota. K čemu jsou Ti potom další dny? Je vůbec důležité, kolik dní Tě čeká, když beztak žiješ pořád jeden a ten samý?

Mé pátky patří setkáním. Lidé, kteří mě o něj žádají, hledají buď řešení, nebo smíření. To druhé bývá těžší, i když to znamená „jen přijmout“ fakta.

Některá fakta se totiž koušou těžko. Asi nejvíce ten, že umíráme.

My sice umíráme všichni, už od narození, ale někteří mají přesnější informaci o svém konci. Tak jako ten 22letý chlapec.

Na autopilota

Diagnózu o nemoci, kterou nejde vyléčit, vyslechl příliš pozdě. Vmžiku se smazala celá plánovaná budoucnost. O to více vyniklo to, co zůstalo: život, jaký DOPOSUD žil.

„První pocit? Naštvání, že by měl být konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! A přitom jsem měl za sebou už tolik dnů…“

A pak se mu rozbřesklo. „Celou dobu jsem vlastně nežil, jen přežíval. Každé ráno jsem vstal ve stejný čas, snědl stejnou snídani, jel stejným spojem, strávil den pokaždé stejně a večer si pustil stejné zprávy a šel spát ve stejný čas, abych nazítří totéž dělal znovu. Já jsem vlastně neprožíval DEN ZA DNEM, ale pořád JEDEN DEN, který se nepřetržitě opakoval.“

Pořád máš strach cokoli nového udělat. Pořád to odkládáš. Žiješ, jako bys nikdy neměl umřít, jako by neměl přijít konec.

Autopilot, říkal tomu.

„Život nás shodil do loďky, kterou unáší proud. Nikdo se nás neptal, najednou jsme v tom a unášeni. Každý máme svou loďku, díváme se jeden po druhém, co jako máme dělat. Někoho napadne svou loďku, svůj malý příbytek, plnit věcmi a posmívat se druhému, že on má méně, zatímco další na něj žárlí, že má více. A tak se všichni předhánějí a nikoho nenapadne, jestli je to opravdu to, na čem v životě záleží.“

Případ pro vetešníka

„Jsme jako oni,“ ukázal ven z kavárny. Kopáči tam hloubili příkop. „Usilujeme o co nejvyšší výkon, nakopat co nejvíce peněz a majetku, kopeme všude kolem sebe, ale úplně zapomínáme hloubit do sebe. Proniknout ne do okolí, ale do podstaty. Porozumět tomu, proč vůbec kopeme.“ Pak se hořce usmál: „Kvůli hromadění věcí?“

Zamyslel se a již s velmi vážnou tváří mi prozradil otázku, kterou si v poslední době, když ví, že se jeho čas počítá už jen na měsíce, klade nejčastěji: Co tady po mně vlastně zůstane? „Za celých dvaadvacet let jsem nedokázal nic, co by po mně zůstalo. Jedině věci. Ty ale z mého bytu odnese někdo do vetešnictví nebo popelnice. Když tedy odečtu věci, co po mně zbude pak?“

Povídali jsme si mnohokrát. Nebyl ten, kdo potřeboval řešení. Jeho život už byl „vyřešen“. On potřeboval to druhé: smíření, vyrovnání se, zklidnění. Potřeboval zjistit, že na to nejdůležitější má pořád čas.

Co z toho, co považujeme celý život za důležité, ztratí v poslední chvíli VEŠKEROU důležitost?

A co se naopak důležitým stane?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -