10 otázek, které si polož, než definitivně ukončíš vztah

Pusť... Je to tak snadné... Ale co pak? Co když budu litovat? Ale co když budu ještě více litovat, když zůstanu? Jak se v tom vyznat?
- Reklama -

Přemýšlíš o odchodu, ale stále váháš, jestli později nebudeš litovat?

Máš proti partnerovi spoustu výhrad, ale také ho nevidíš černo-bíle?

Uvědomuješ si, že Ti pomohl, ale také to, že Tě teď hodně zraňuje?

Rozcestí

Jak vysvětluji v novém vydání magazínu FC, nikdy bychom neměli zapomenout na tři typy lidí: ty, kteří nám v těžkostech pomohli, ty, kteří nás v těžkostech zradili, a ty, kteří nás do těžkostí přivedli.

Ty druhé a třetí nemůžeme vymazat z hlavy ze zvláštního nutkání – pomstít se, osolit jim to! Jen pliveme špínu a smrad, než nám dojde, že jediné, čeho jsme dosáhli, je život mezi plivanci, špínou a smradem.

Těm prvním, když cítíme, že se náš společný čas naplnil, obvykle nedokážeme ublížit. Špínu a smrad pliveme do sebe, ubližujeme si uvnitř.

Ve všech případech děláme tu chybu, že si myslíme, že každý vztah je stvořen pro to, aby trval navždy. Není to tak. Ani v knize ty postavy, které se objeví v první kapitole, nejdou příběhem až do konce. Jejich úloha může časem skončit.

Opravdu si nejsme souzeni? Tak proč jsme se měli potkat?

Ve všech případech se trápíme až do chvíle, kdy si uvědomíme, že musíme jednat pozitivně. Přestat marnit čas litováním toho, co jsme neudělali, a začít dělat to, čeho litovat nebudeme.

Jednou provždy tedy rozseknout: MÁM ODEJÍT ze vztahu, nebo ZŮSTAT a doufat, že se to nějak zlepší?

Jsme-li v tuto chvíli přesně na tomto rozcestí, správnou odpověď nám pomohou najít následující otázky. Je jich deset, ale všechny pokládejme sobě. Odpověď, které nebudeme litovat, je totiž pouze v nás.

Než se definitivně rozhodneme ukončit vztah, ptejme se:

  1. „Dostává ze mě vztah to nejlepší?“

Čeho jsme po dobu vztahu dosáhli? Kam jsme pokročili? Jak jsme se změnili? Co jsme získali, nebo co ztratili?

Musíme to cítit. Správný partner by nás měl povzbuzovat, podporovat, motivovat ke sdílení svého štěstí, jen co dosáhneme dlouhodobého cíle nebo se podstatně vyvineme na životní cestě. Cítíme-li se jako nejlepší verze vlastního Já, neodcházejme – dost možná jen přehrabujeme kamení a zatím přehlížíme drahokam.

Pokud si však připadáme jako méněcenná kopie svého původního Já – pokud jsme staženi dolů, přeplněni negativními emocemi, a naopak vysáti ze svých niterných hodnot, potřeb a přání –, pak skutečně musíme zvážit, jestli by nám nebylo lépe samotným.

  1. „Cítím se povětšinu času šťastně, nebo nešťastně?“

Žádný vztah není bez zkoušek, soužení, často i bojů. Důležité však je, zda jim oba čelí společně – tak, aby vztah učinili silnějším. Tmavá mračna by nikdy neměla úplně zakrýt slunce. V každé chvíli by k nám mělo prosvítit nějaké štěstí. I když nám život podráží nohy, nesmíme se cítit sami.

Nikdo by ve vztahu neměl zůstávat jen z povinnosti. Necítí-li se šťastný, má plné právo, ba i odpovědnost, svěřit tyto pocity partnerovi. Od toho je partner tady.

Žádný vztah nezajistí bezproblémový život, ale měl by zajišťovat člověka, který nás v problémech, ať vycházejí z čehokoli, měl vyslechnout, podržet, podpořit. Měl by být jako slepecký pes. I když nevidíme cestu temnými časy, on vždycky nějaké světlo najde. I když nevidíme řešení – přes své černé klapky na očích –, on nějakou pozitivní alternativu vždycky ano. I kdyby to měla být jen naděje, že se věci zlepší.

Pouto ve vztahu musí být tak silné, aby v těžkostech uneslo oba partnery. Nicméně neunese je samozřejmě a běžně. Do každého pouta se průběžně musí vkládat adekvátní hodnota. Z OBOU stran. Proto 3. otázka zní:

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -