Neřešit, raději odejít aneb 7 znaků dnešní doby, ve které se rozbité věci neopravují, ale vyhazují

Ne, nenechám si to vysvětlit. Já už přece mám jasno!
- Reklama 4 -

Sedím ve foyeru České televize v Brně po dnešním Dobrém ránu, jehož jsem byl hostem, a procházím stovky příběhů a trápení, které mi svěřili diváci se žádostí o pomoc.

Osamělost vždycky udeří na Valentýna. A nejvíce ta nejhorší osamělost – když žijete vedle někoho druhého, a přitom se cítíte sami.

„Nerozumím našemu vztahu. Někdy jsme jako přátelé, někdy více než přátelé a někdy jako úplní cizinci.“

„Pořád věřím, že život nevytvořil zámek bez klíče. Že nás neuvrhl do problémů, aniž by existovalo řešení.“

„Dnes už vím, že nepotřebuji partnera, který vyřeší můj problém, ale že potřebuji partnera, který sám nebude problém.“

Tolik jen tři ukázky.

Přes skleněné dveře pozoruji zachumlané lidi na ulici a ptám se: Proč se tolik ochladilo? Nemyslím venku, ale uvnitř – ve vztazích.

„Jsme spolu měsíc, a už máme problémy. Asi musíme od sebe a každý hledat dál – dokud nenajdeme vztah, kde žádné problémy nebudou,“ čtu opařený údivem, protože jsem ještě nikdy neviděl pár bez problémů, ba ani jednoho člověka bez problému. Obvykle ti, kteří se snaží najít život bez problémů, mají problém největší.

„Je to dobou!“

„Proč nemůžeme důvěřovat, aniž bychom kontrolovali? Proč nemůžeme mít svobodu, aniž bychom podváděli? Proč nemůžeme milovat, aniž bychom si přivlastňovali?“

Za to mohou mobily, Facebook, internet,“ zní výmluva jedné ze čtenářek, která samozřejmě nemá pravdu. Kdyby mobily, Facebook nebo internet mohly za to, že k sobě lidé nemají blíž, ale dál, pak propisky mohou za to, že píšeme ve větách hrubky, láhve mohou za to, že se opíjíme, a auta mohou za to, že bouráme. Ne, to není chyba věcí, ale lidí.

Proto když čtu: „Láska mě tolik zklamala, nenávidím ji.“, tak jako ve všech svých knihách znovu a znovu upozorňuji, že láska nikdy nezklame; zklame jen člověk.

Žijeme naopak v báječné době. Ještě nikdy člověk neměl tolik nástrojů, aby mohl být druhému blíž. Máme letadla, takže můžeme být téměř na jakémkoli místě planety do 24 hodin. Máme telefon – dokonce všichni pořád po ruce –, takže můžeme hned v příští sekundě dát druhému najevo, že na něj nezapomínáme. Není chybou letadel a telefonů, že je nevyužíváme – že jsme si moderní svět ještě nedokázali ujasnit.

Co tím myslím?

„Promiň. Už je to dobrý?“

Lidé jsou virtuální dobou zmatení. Myslí si, že když na sociální síti smažou svůj komentář, slova, která někomu ublížila, tak zmizí – neexistují. Jenže lidé nejsou virtuální bytosti, žijí. Zlá slova, která jednou někdo pronese, nás bolí, i když se to slovo rozplyne.

Vrazím-li druhému nůž do břicha a pak ji s omluvou zase vytáhnu, rána zůstává. Nelze to zapomenout. Všechna zlá slova, všechny zlé činy dál existují.

Proto jsem poslední vydání mého pravidelného dvouměsíčního magazínu FC věnoval překonávání minulosti – smíření, odpuštění, vnitřnímu vyrovnání se vším, co bolí a s čím se potřebujeme naučit žít.

„Rozbité vyhoď!“

Jsem ročník 1974. Ze staré doby. Pamatuji si, jak se v mém dětství rozbité věci opravovaly, nevyhazovaly. A nejen věci.

Co se vlastně změnilo, že lidé přestali opravovat?

Proč si myslí, že když rozbitý vztah hned vyhodí, uleví se jim?

A proč se v tom šeredně mýlí?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama 5 -