Jak ustát podrazáky v práci

Zasedl si na Tebe. Trápí Tě to nejen v práci, ale pak i doma. Pořád přemýšlíš, "proč mu jde zrovna o mě?". Nepřijdeš na to. Protože nejde o Tebe. Jde o něj. O jeho vnitřní problémy, které by si vybíjel na komkoli jiném, nejen na Tobě.
- Reklama -5

Když nemůžeš odejít…

Na sezení přišla žena, která připomínala rákosí. Dokud je rákosí mladé, můžete ho ohýbat a snese to. Jakmile vyzraje, už se může zlomit.

Pracovala roky ve firmě, kde po ní dupal muž. Nejprve jako kolega, později jako povýšený nadřízený. Nemohla tu firmu opustit vzhledem k regionu, ve kterém žije a kde je za práci vděčná, a vzhledem k závazkům, které má. Podnikat si netroufá. A majitel firmy, který by mohl nadřízeného srovnat, o to v osobním pohovoru nejevil zájem. „Má výsledky,“ argumentoval. „Buď to snesete, nebo odejděte.“

Nebylo to nahodilé dupání. Mezi ženou a mužem majitel vybíral, kdo postoupí na vyšší post. Několik mužových lží o ženě stačilo, aby konkurs vyhrál. Jako nadřízený se pak mohl schopné podřízené mstít. Nejprve běžnými postupy jako kritikou za práci, neudělováním odměn, přinucováním k práci přesčas, „dokud nebude dnešní práce opravdu kvalitně hotová“.

Doma čekaly malé děti a manžel. Až pak manželovi přišla z neznámého čísla SMS zpráva: „Kde myslíš, že je a co tam dělá?“ Žena, která chodila domů strhaná a bez nálady, pak od manžela vyslechla: „Je s Tebou život k nežití. A už Ti nevěřím. Kdybys opravdu trávila v práci stále více času, jak to, že máš stále méně peněz? Odcházím.“ A na děti zůstala sama.

„Čím horší je moje situace, tím spíše nemohu odejít,“ říkala hořce. Její otázka nezněla, jak s nadřízeným bojovat. Její otázka zněla pouze, jak to ustát. Jak, když nemáme na výběr, si neotravovat duši jednáním druhých.

Žena se ptala nejen na to, jak přežít 8 hodin v práci, ale jak si cestou domů vyčistit hlavu tak, aby pak nebyla frustrovaná a podrážděná i doma – na děti, které si to nezaslouží, a navíc které jí jediné zbyly.

Kdokoli Tě může kdykoli otrávit. Ale jen tehdy, když připustíš, aby pro Tebe byl důležitý.

Základní uvědomění: Síla pěti

Z magazínu FC víte, co je „síla pěti“, kterou často využívám, kdykoli řeším případy zrad. Je prokázáno, že každý člověk je průměrem pěti osob, jimiž se nejčastěji obklopuje. Každý z těch pěti nás ovlivňuje, a to i v závislosti na době, kterou s ním trávíme. Kolegové či nadřízení v práci, jejichž vlivu jsme vystaveni osm hodin, nám mohou zničit nejen den, ale (trávíme-li s nimi třetinu každého pracovního dne) skoro třetinu produktivního života.

Pokud se těmto lidem nemůžeme vyhnout, ba je ani nemůžeme „vypnout“ (ignorovat), protože na fungování s nimi záleží naše existence (týká se to i nepříjemných zákazníků), musíme oslabit jejich vliv na nás a posílit vliv dalších (čtyř) osob, které mohou vyvážit „pH“ dne, ba dokonce jej z kyselého udělat nádherně zásaditým. Jak se to dělá?

První krok: Buď rád!

Už je to tady, Casanova se zbláznil! – zní Vám teď určitě v hlavě. Jak někdo může být rád za něčí podrazácké jednání? Dejte mi, prosím, okamžik. Vysvětlím Vám to.

To nejdůležitější, co ve vztazích potřebujeme, je mít jasno. Rozlišit, kdo z pěti nejbližších osob, s nimiž trávíme nejvíce času, stojí za naši energii, a kdo ne. Vědět, jak ke komu máme přistoupit. Nejhorší není odkrytý nepřítel. Nejhorší je falešný přítel.

Mně lži, podrazy a zrady nevadí. Naopak, jsem za ně vděčný. Pomáhají mi rychleji se zorientovat v lidech. Okamžitě vím, s kým nemusím budovat bližší vztah, s kým marnit život, komu se nechtít obětovat.

Kdykoli nás někdo podrazí, pamatujme, že neztrácíme my, ale on. On ztrácí člověka, který by mu jinak byl schopen na příští podrazy skočit. Onálepkoval se.

Takto nás už jeho podrazy nemohou příště překvapit. Spíše se na ně můžeme i nedočkavě ptát. Usmívat se, když se opakují. Mít radost z toho, jak je druhý slabý a čitelný. Mít energii – z jeho zla.

Druhý krok: Smiř se s realitou a odděl ji od fantazie

Kde není očekávání, není zklamání. Jestliže víme, že od dané osoby nemůžeme očekávat nic dobrého, nic špatného nás nezaskočí. Nezbytně však k tomu potřebujeme oddělit dva světy. První se jmenuje Fantazie, druhý Realita.

Fantazie jsou naše domněnky. Domníváme se, že by nadřízený mohl být hodný, ocenit nás, když se nám práce podaří, pomoci nám ke kariéře. Realita jsou fakta. Pravda nemusí být příjemná, ale je nezbytná, protože nám umožňuje žít reálný život, ne tonout v iluzích.

Špatné věci se nám dějí jen tehdy, když si myslíme, že se nám žádné špatné dít nebudou. Proces smíření se s fakty není nic víc než reflektor, kterým si posvítíme na bubáky, jichž se ve tmě tolik bojíme. S tím reflektorem uvidíme lidi v jasném světle – takové, jací opravdu jsou. Nepotřebujeme je tím světlem spalovat. Jednak každý negativní proces nám bere energii, a jednak oni se spalují sami.

Jakou jednoduchou mentální operací toho, kdo Ti ubližuje, dokonce politovat?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -