5 krutých pravd, které ale dělají život lepším

Jste pro to poznat pravdu, nebo žít ve lži?

Stojí můj život za to?

Dnes napíšu o něčem pro FirstClass neobvyklém. Nicméně jinak bych neuměl objasnit další z osob, které mě v životě svým myšlením nejvíce inspirovaly. Od jejího narození právě uplynulo 107 let.

Irena Sendlerowa byla Polka. Kdo viděl například film Pianista s Adrienem Brodym, ví, že být Polkou ve Varšavě druhé světové války bylo privilegium. Tou horší variantou bylo být Židem. Takový musel za zeď, do ghetta, a čekat na vyhlazení.

Irena Sendlerowa na dobovém snímku

Irena získala povolení pracovat v ghettu zpočátku jako zdravotnice, později jako instalatérka-svářečka. Na dně tašky s nářadím vynášela malé děti, mezi odpadky na svém náklaďáčku odvážela starší děti. Na korbě měla psa, kterého vycvičila štěkat, když projížděla branou ve zdi. Štěkot zakryl zvuky, které děti mohly vydávat, navíc vojáci většinou dali vozu pokoj.

Napsal jsem ale „většinou“. To znamená ne vždy. Ti, kteří psa odehnali nebo odstřelili, děti našli. Ireně při výslechu zlámali nohy i ruce. Protože ji potřebovali živou, aby je dovedla k dětem, které již osvobodila, pustili ji a sledovali. Tušila, že se konce války nedožije, a tak do sklenice, zahrabané pod stromem na své zahrádce, vložila poznámky o všech dětech, které zachránila. Bylo to prý 2500 jmen.

Před deseti lety byla nominována na Nobelovu cenu míru. Neúspěšně. Vyhrál Al Gore s projektem globálního oteplování.

Irena Sendlerowa na sklonku života

Irena patří mezi lidi, na které by svět mohl rychle zapomenout, protože se točí stále dopředu. Než v roce 2008 zemřela ve věku 98 let, zajímal jsem se o její motivaci. Proč tolik riskovala pro sen, který měla? Proč její touha přeprala její strach? A čím bychom se u ní my mohli inspirovat pro běžný život?

Nakonec to, co vyslovila, dnes tvoří moje magnetické střelky, směr, kterým každý den ukazuje můj kompas. A může i Váš, ať je Vaším cílem v životě cokoli…

1. životní lekce: Pokud chceš zisky, musíš přijmout i náklady.

Skoro každý člověk má sen. Chce si ho splnit. Co už často nechce, je zaplatit za něj.

Většina lidí chce odměnu bez rizika. Chce do cíle, ale bez podstoupení cesty. Jenže každá cesta něco stojí. Přinejmenším čas a energii, investované do každého kroku.

Irena vyprávěla, že měla jasný sen. Věděla, co chce: Zachránit děti. „Takto jsem ale přemýšlet nemohla. V první řadě jsem si musela položit otázku: ,Čeho jsem ochotna se vzdát pro to, abych toho dosáhla?‘ ,Stojí několik dětských životů za jeden můj?'“ Jinými slovy: Stojí potenciální výnos za riziko?

Jak ukazujeme v magazínu FC, všichni můžeme dosáhnout svých snů. Ale nestačí přijmout to, co získáme, ale i to, co tomu musíme obětovat. To je rozdíl mezi hodnotou a cenou. Hodnota je to, co dostáváme. Cena je to, co za hodnotu platíme.

Ať je to jiná strava, když chceme být zdravější; ať je to pohyb, když chceme mít lepší postavu; ať je to sebevzdělávání a osobní rozvoj, když chceme větší úspěch.

Nezlobme se na život, pokud nejsme spokojeni s tím, jaký je. Zlobme se na sebe. Všichni víme, kam směřujeme. Stačí si odpovědět na otázku: „Kde očekávám, že budu za rok, pokud budu pokračovat v dosavadní nečinnosti/dosavadních krocích?“

Irena začala konat. Podstoupila riziko. A to jí šlo o život.

S čím se musela vyrovnat?

S čím se musíme vyrovnat my všichni, pokud usilujeme o jakýkoli cíl?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -