20 rozhodnutí, kterých budeš za 20 let litovat

Tvou budoucnost nevytvářejí Tvé schopnosti, ale Tvá rozhodnutí. Snaž se tedy, aby Tvá rozhodnutí nezničila Tvé schopnosti.

Seděl jsem v soupravě rychlovlaku TGV z Paříže do Basileje a měl pocit, jako když jsem to už někdy zažil. Takové dežaví v téžévé… usmál jsem se té slovní hříčce a kluk naproti mně to postřehl. Jako já před dvaceti lety, když proti mně usedl o dvacet let starší muž.

Tenkrát i teď jsme si uvědomili, že budeme jeden druhému koukat do obličeje celé tři hodiny jízdy. Tehdy se muž osmělil a řekl: „Závidím Ti…“ Na můj nechápavý výraz dodal: „… že se můžeš vyhnout chybným rozhodnutím a být na tom za 20 let lépe než já.“

„Jakým chybám?“ zeptal se také zvědavě kluk za stolkem. A tak jsme si povídali – jako tehdy. Jen v obráceném gardu.

Co jsem ve 20 nevěděl

Když mi bylo jako jemu, myslel jsem si, že to, jací jsme, ukazují naše schopnosti. Ne, čas mě přesvědčil (a píšu o tom také v magazínu FC), že to, jací jsme, ukazují naše rozhodnutí. To, jak se odhodláme vzepřít tlaku okolí, vlastní pýše, negativním myšlenkám, které začnou kazit nádherné dny.

Když mi bylo jako jemu, nevěděl jsem, že svým vlastním postojem mohu zruinovat svůj život více, než to s mým životem dokáže kdokoli jiný.

Když mi bylo jako jemu, domníval jsem se, že mám ještě na všechno čas. A přitom je škoda každého roku, kdy mám zapnutého autopilota a nechám se nést špatným směrem.

Přál jsem si, aby mi mohlo být zase 20 a to, co jsem do 40 let zjistil, využít. Ale to – ksakru! – nejde. Tu šanci mají jen ti o 20 let mladší. Neudělat chyby, které jsem já udělal a které mohou zničit celá desetiletí života.

Požádal jsem o dva kachní sendviče od Gontrana Cherriera, pařížského pekaře, kterému shodou okolností také táhne na 40, a začal jsem s vysvětlováním 20 rozhodnutí, před kterými mě 20 let zpátky varoval o 20 let starší muž také ve vlaku.

Bože, jak já závidím mladým, že mají tu příležitost!

1. rozhodnutí: Být někým jiným, koho ve mně chce mít okolí

Marně jsem vzpomínal, kým jsem vlastně byl, než mi bylo řečeno, kým bych měl být. Jako dítě jsem si myslel, že jsem tu v každém okamžiku proto, abych naplnil něčí očekávání – a že jedině pak budu šťastný, když mě někdo jiný pochválí. Byl jsem veden k tomu, abych se stal lepší verzí svých rodičů, dosáhl jejich snů. „Jednoho dne zjistíš,“ řekl mi tehdy muž, „že ses měl odvážit osvobodit a hledat SVÉ sny. Lidé Tě od nich vždycky budou odrazovat, protože pro ně je důležitější, abys plnil ty jejich. Budou Ti říkat, že splnění Tvých snů je  nemožné. Ale uvidíš, že většina našich snů se nenaplní jen tehdy, když v ně přestaneme věřit.“

2. rozhodnutí: Vyhýbat se nepohodlí

Jako mladý jsem si myslel, že nejlepším způsobem prožití života je vyhnout se všemu nekomfortu. Jen tak budu žít v komfortu – zněla moje logika. Problém je, že tak to nefunguje. Vyhýbáme-li se v životě všemu nepohodlnému, pohodlí nikdy nedosáhneme. Všechny příležitosti, které vedou k pohodlnému životu, jsou paradoxně mimo oblast našeho pohodlí. Vleže na kavalci (krátkodobým pohodlím) se dlouhodobé pohodlí prostě nevybuduje.

„Ty nejdůležitější zážitky a zkušenosti získáš tehdy, když se začneš pokoušet o něco, čeho se sám bojíš. Jen to vede k překonání strachu,“ řekl mi tehdy muž. „Strachu se nikdy nezbavíš tím, že se budeš vyhýbat tomu, čeho se bojíš. Podobně jako nemoci se v životě nevyhneš tím, že se budeš dopředu ládovat prášky, ale naopak tím, že budeš pěstovat pohyb, odolnost, imunitu.“

„Chceš-li mít pohodlnou budoucnost, musíš investovat do svého dočasného nepohodlí,“ řekl jsem chlapci.

3. rozhodnutí: Čekat, čekat a zase čekat na zázrak

Jako 20letý kluk jsem měl kolem sebe spoustu inspirací. Četl jsem příběhy úspěšných mužů, ale – čekal. Myslel jsem, že se jednoho dne stane zázrak. Nevěděl jsem, že aby se moje sny uskutečnily, musím jim jít naproti svými každodenními kroky. „Ještě není správný čas,“ říkal jsem si tehdy a očekával, že se mé schopnosti jednou samy zlepší. Muž ve vlaku mi jako první řekl: „TY musíš udělat pokrok. Jinak budeš jen vsedě sledovat, jak si ostatní uskutečňují své sny, a budeš přemýšlet, jak to, že mají tolik štěstí, odvahy… Přestaň,“ zdůraznil muž, „čekat na to, že někdo vyvolá Tvé jméno. Už se stalo! Už je čas! Přestaň čekat na někoho, kdo Ti ukáže cestu a zodpoví všechny Tvé otázky. Ty už máš všechny odpovědi, které potřebuješ k tomu, abys udělal první nejmenší krok.“

4. rozhodnutí: Že to nedokážu…

„To nedokážu.“ Tehdy jsem to vyslovoval častěji než své křestní jméno. „To nedokážu!“ bylo spojeno se vším – s mou životosprávou, kariérou, s mými vztahy. Všechno se mi zdálo nemožné – protože „To nedokážu!“ trůnilo v MÉ hlavě.

„Dnes to je Tvé přesvědčení, tedy Tvá pravda. Ale jednou přijde den, kdy dosáhneš malého, částečného vítězství. A pak začneš litovat, že to všechno v Tvé hlavě byla lež. Že jsi promarnil život vlastním sebelimitováním, když jsi mezitím právě částečnými pokroky mohl dosáhnout jakkoli velkého cíle.“

„Všechno, na co pomyslíš, dokážeš,“ řekl jsem chlapci, „jen si musíš vypracovat každodenní pozitivní rituály, aby ses pokoušel o svá malá vítězství a budoval si zpočátku alespoň malou sebedůvěru. Ta Ti pomůže k větším vítězstvím a větší sebedůvěře. Nakonec si budeš věřit na jakýkoli cíl.“

5. rozhodnutí: Bát se omylů

Ve 20 letech jsem byl už 14 let vystaven školské masáži, že se nesmím mýlit. Že když se spletu, bude zle – budu mít ošklivé vysvědčení, nebo mě ze školy dokonce vyhodí. Nasekat chyby znamenalo být špatný, neschopný, ostudný. „A přitom přijmout chyby znamená ukázat schopnost učit se, zesilovat, zmoudřet,“ řekl mi tehdy 40letý muž. „Mýlit se a nedostat od života to, co očekáváš, je někdy největší požehnání, protože Ti to umožňuje přehodnotit své kroky a otevřít jiné dveře, zkusit jiné příležitosti, které bys jinak přehlédl.“

„Je to jako sestavování puzzle,“ usmál jsem se na kluka. „Některé kostičky Ti do obrazu nezapadnou tak, jak sis přál, ale to jen proto, abys zjistil, že tam patří nějaké lepší.“

Čím mě zaujal Mahátma Gándhí a proč jsem se naučil mluvit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.