O trápení psích srdcí aneb Jak obnovit komunikaci s někým, kdo komunikovat nechce

Počkáš, jak dlouho bude třeba... Jako pes. A čím později druhý přijde, tím vřeleji ho uvítáš.
- Reklama -

Chcete komunikovat, ale v tom chtění jste sami.

Partner neodpovídá. Jako byste mluvili do zdi.

Víte, že bez komunikace vztah neexistuje, ale Vám na vztahu záleží, a tak za sebe mluvíte a za druhého alespoň myslíte – domníváte se, dovozujete, spekulujete.

A doufáte, že jednou se to zlepší…

Říkám tomu „stavba mostu jen z jedné strany“.

Vztah je totiž jako most, spojující dva pilíře. Budujeme, ale jen my. Stavíme směrem k němu, ale nemáme žádnou zpětnou vazbu: Stavíme dobře, nebo špatně? Má druhý pilíř o most vůbec zájem, nebo přes něj už dávno vede vztah jiný?

Nevíme to. Stavíme naslepo. A časem se více než druhého ptáme sami sebe: Má tohle smysl? I když sami zbudujeme most přes oba pilíře, co když ten druhý ho ani nebude chtít nést?

Může mít vůbec o vztah zájem ten, kdo nekomunikuje?

A jak se vůbec takový most bezpečně postaví?

Jak se na druhý pilíř vůbec můžeme spolehnout?

1. uvědomění: Most se z jedné strany nepostaví

Mosty se staví tak, že se na obou stranách vybudují základy. Musejí být dostatečně silné na to, aby unesly společnou stavbu. Poté se na oba pilíře přistavují mostní díly, až se obě strany nad propastí sejdou a propojí.

Ve vztazích to funguje tak, že dva lidé hledají to, co je může spojovat. To jsou mostní díly, směřující k sobě. Jestliže druhý partner nekomunikuje, nemáme šanci zjistit, jestli svým počínáním směřujeme k partnerovi, nebo od něj. Zejména tehdy, když jeho nekomunikace je jasným krokem od nás.

Dlouhodobé vztahy drží dlouho ne proto, že by k tomu byly PŘEDEM stvořeny, ale proto, že je k tomu POSTUPNĚ stvoří oba partneři. A to ne čekáním a nekomunikací, ale naopak vzájemnou akcí, maximem úsilí vkládaného do komunikace a kompromisů.

Proč to vůbec lidé dělají?

Proč lidé nekomunikují? To je prosté – nemají o komunikaci zájem. Jinými slovy: Nemají zájem o most, o vztah.

Otázka však směřuje na toho, kdo se o komunikaci neustále snaží: Proč to děláš?

Pátky věnuji setkávání se čtenáři mého magazínu. V krátkém sledu u mého stolu seděli muž a žena. Oba se ve svých vztazích snažili vyprovokovat opětovnou komunikaci. Potřebovali zjistit už to, co dělají špatně, co druhému vadí, proč o ně nemá zájem. Jenže jak člověka, který o Vás nemá zájem, donutíte k odpovědi, proč o Vás nemá zájem? Kdyby Vám tuto důležitou informaci poskytl, pak by zřejmě z jeho strany o nezájem nešlo – záleželo by mu totiž na tom, abyste se netrápili.

Takto oba připomínali hráče u pingpongového stolu. Pinkali na druhou stranu jeden míč za druhým, ale ani jeden se jim nevracel. Na druhé straně stolu totiž ve skutečnosti nikdo nestál.

„V čem dělám chybu?“ trápilo je stále víc. Bylo to tak kuriózní: Oni stáli ŘÁDNĚ u stolu a ŘÁDNĚ hráli. A přesto se ptali, kde dělají chybu.

Možná i Vás napadne:

Tak proč nepozvou k pingpongovému stolu někoho jiného?

Někoho, kdo MÁ zájem o hru?

Jak pro ně může mít tak vysokou hodnotu někdo, kdo s nimi ve skutečnosti hrát nechce?

„Protože…,“ nadechli se u mého stolu nejprve žena a půl hodiny po ní muž, a mně bylo jasné, co uslyším. „Protože ji/ho miluji.“

2. uvědomění: Smiřme se s tím, že může existovat někdo, bez koho my nemůžeme žít, ale on bez nás snadno

Láska je čirá emoce. Nemá důvody. Prostě jenom je. (O zapojení rozumu do srdce jsem psal zde.)

Láska nevychází z rozumu. Naopak o rozum připravuje.

Srdci nevysvětlíte, že ten, bez koho nemůžete žít, může docela snadno žít bez Vás. Čím více to srdci dochází, tím více bolí, tím se cítí prázdnější. Jak by se necítilo prázdné, vždyť v celém srdci má být někdo, kdo v něm ve skutečnosti není, respektive nechce být.

Přesně tak se cítí člověk v práci, když mu záleží na ocenění – a to ocenění nepřijde; když dělá práci celým srdcem – a pak zjistí, že byl pro své kolegy nebo nadřízené NIC.

Jak může být někdo takový?

My lidé to známe z obou stran. Ano, i z té, kdy na nás někdo čeká s plným srdcem.

Všimli jste si někdy psů? Čím později se páníček vrátí, tím šťastněji ho pes vítá. Čím déle pes musel čekat, tím více mohl pochybovat, zda vůbec páníčkovi za návrat stojí. Proto čím později se páníček vrátí, tím více je to pro psa důvod k radosti, ne k naštvání. Tak funguje psí srdce.

Má ho i mnoho lidí. Čekají, jestli druhý začne komunikovat. A i sebemenší náznaky berou jako velké úspěchy. I nenávist, urážky, výsměch – i to je přece svým způsobem komunikace a zpětná vazba, ne?

Jediné, co nesnesou, je apatie – přesný opak lásky. Lhostejnost, ignorování, trvalou osamělost.

Jak se tohle změní? Jak se z toho, kdo se o nás vůbec nezajímá, stane ten, koho začneme zajímat velmi?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -
- Reklama -