Mluv už, znič své domněnky! aneb Proč když vyrostou nehty, taky stříháme je, a ne prsty

Nevidíš. Neptáš se. Nepotřebuješ to, protože UŽ VŠECHNO VÍŠ. Nebo si to aspoň myslíš. Ve skutečnosti "víš" přesný opak toho, co je pravda. Ale to Ti nevadí, klidně pro svou domněnku zničíš vztah. Klidně i sebe. Tak mocná je totiž jedna jediná...

„Proč jsi mi to neřekl?“ vytřeštila oči. „Proč jsi mi neřekl, CO CÍTÍŠ?“

Svěsil hlavu. Neměl přijatelnou odpověď.

A mně bylo jasné, že zase zasáhla… ta osmihlavá saň, osmipísmenná příčina mnoha zbytečných rozchodů. Do-mněn-ka.

Jednou to je vztah na dálku. Oba se milují, ale vtom znenadání… „Proč mi zrovna teď nepíše?“ „S kým zrovna teď je?“

A pak přijde to strašné: „Co když…?“ Otázka, která není otázkou, ale pochybností: Nepíše? Co když už ztratil zájem? – Píše? Co když předstírá svůj zájem?

Podruhé to je vztah nablízko. Řešil jsem jeden bizarní příběh. On špatně doslýchal. Po internetu, kde se seznámili, byl ještě sebejistý. Ale osobního setkání se lekl. Nechtěl ji odradit, a tak si nevzal naslouchátko…

V přírodě mu řinčel mobil, on ho, „ignorant“, nechal.

Neupozornil na ptactvo, které tak nádherně a tiše pělo.

Nereagoval na její odvážné vyznání – měla totiž příliš slabý hlas.

„Tohle že je romantik? Tomuhle že na mně záleží?“ Už mu nikdy neodepsala.

A přitom on nic nemiloval víc než ji a přírodu.

Povězte mi proč!

Proč se jí NESVĚŘIL?

Proč se ho NEZEPTALA?

Proč spolu víc NEMLUVÍME? Proč se pořád jen DOMNÍVÁME?

Mluv, když je to důležité. Nemysli si, že Ti každý vidí do hlavy. A nemysli si, že i Ty vidíš někomu do hlavy…

Byla krásná, každý to viděl. Ji lichotky těšily, jeho trápily.

„Proč se na mě mračí, zrovna když se všichni kolem smějí?“ divila se ona. „Co když mě už nemá rád?“

„Jak se může smát, když se já uvnitř užírám?“ divil se on. „Co když mě už nemá ráda?“

Nádherná konverzace BY to byla. Kdyby neproběhla v myšlenkách, potichu.

Takže on byl (pro ni) bručoun, zatímco všichni ostatní byli pozitivnější. Důvod pro tichý rozchod.

Takže ona byla (pro něj) poběhlice („bůh ví, co s kým dělá v práci; bůh ví, co by dělala v manželství; ještě že nejsme svoji, ještě že nemáme děti…“). Důvod pro tichý rozchod.

Ani jednomu by se nikdo nemohl divit – KDYBY MĚLI PRAVDU.

Rány, které nevidíš, nemůžeš vyléčit

Největším ničitelem vztahů není to, co víme, že se děje, ale to, CO SI MYSLÍME, že víme, že se děje.

Jediný moment nedorozumění má tak vysoký stupeň kyselosti, že v minutě rozleptá všechny nádherné okamžiky, které spolu dva zažili.

Jedno malé nedorozumění může zničit všechno – další důkaz, jak ve vztazích záleží na detailech (ostatně, všechny detaily znáte z mé první knihy 250 zákonů lásky).

Proč k tomu vůbec dochází, že jsou lidé jako uhranutí a v té zvláštní svalové křeči neumějí otevřít ústa, aby se zeptali, když o něčem pochybují?

Proč jim je bližší nová domněnka?

1. důvod: pohodlnost

Luskněte prsty, prosím…

Tak SNADNÉ je vytvořit si domněnku. (A tak náročné a zdlouhavé vydat ještě jedno úsilí na zformulování a položení otázky.)

Tak SNADNÉ je člověka odsoudit. (A tak náročné a zdlouhavé mu porozumět.)

Tak SNADNÉ je utéct od každé překážky. (A tak náročné a zdlouhavé každou překonat.)

Tak SNADNÉ je rozbít vztah. (A tak náročné a zdlouhavé ho budovat.)

Kdykoli vstupujeme do vztahu, myslíme na to, jak pro partnera být TÍM PRVNÍM. Ale už méně přemýšlíme o tom, jak zůstat TÍM POSLEDNÍM.

Zapomínáme, že vztah není jen o tom držet se za ruce, když si spolu rozumíme, ale že vztah je také nerozumět si, a přesto partnerovy ruce nepustit.

Zapomínáme, že se určitě někdy v něčem budeme míjet, ale nikdy ne vždycky a nikdy ne ve všem.

Zapomínáme, že bychom měli vždycky ve vztahu přemýšlet dialekticky, tedy ve dvou úrovních: co na druhém milujeme a čeho se bojíme. To je totiž cesta vpřed.

Mluvit. Jednat.

Nečekat, až přejde bouře. Ale naučit se SPOLU tančit v dešti.

2. důvod: neschopnost připustit chybu

Dnešní ráno, kavárna kousek od mého bytu. Kluk, který miloval ji a který byl milován jí. Mluvili spolu rádi, DOKUD se spolu hihňali. Jak přišel první problém, který měli řešit, komunikace se zadrhla.

On, „než by se s ní hádal“, jak říkal, raději začal hledat ženu, se kterou se bude zase hihňat. Našel ji, samosebou. A hihňali se spolu, DOKUD nepřišel zase první problém. Pak se i tady komunikace zadrhla. A co na to náš filuta?

„Všechny ženské jsou stejné,“ zněl jeho závěr. „Jak by nemohly být všechny stejné, když mám se všemi pokaždé stejný problém?“

Vida, jak lze najít společného jmenovatele, aniž bychom ho vůbec začali hledat u sebe…

„Proto si myslím,“ usoudil a zamíchal lžičkou v čaji, „že je lepší být sám. Protože když jsem sám, nikdo mě nemůže zranit.“ To je, pane, domněnka!

„A jak je potom možné,“ zeptal jsem se, “ že jiné páry komunikovat dokážou, a to jejich součástí jsou TAKÉ ŽENY?“

Nestál jsem o jeho odpověď, chtěl jsem ujištění, jak uvažuje – že bude za všech okolností hledat argument, že všechny ženy jsou „stejně špatné“.

„Asi,“ pravil po chvíli, „mají tolerantní chlapy.“

„Anebo,“ ukázal jsem mu na mobilní aplikaci motto nového vydání magazínu FC, „jsou v těch párech dva lidé, kteří si uvědomují, že ve vztahu nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, nýbrž vždycky buď dva vítězové, nebo dva poražení. A že pokud vznikne problém, nikdy není jen JEHO, nebo jen JEJÍ, ale vždycky SPOLEČNÝ.“

Nejhloupější příkop

Už v mé druhé knize Dvanáct srdcí jste mohli číst: Nikdy do vztahu nevstupuj bez porozumění a nikdy ze vztahu nevystupuj kvůli nedorozumění. Trest je totiž strašlivý a nelze před ním utéct. Všude si ho nosíme s sebou, protože – jak napsal vévoda Francois de La Rochefoucauld – s tím, čeho se na nás dopustili druzí, se vždycky nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

A při nedorozumění to vždycky bývá pitomost.

Nedorozumění totiž vzniká z domněnek. Něco si domýšlíme, a než bychom se ujistili zeptáním se, komunikací, rovnou to považujeme za pravdu. Největší „talenti“ si dokážou vytvořit domněnky, věřte nevěřte, i při komunikaci. MYSLÍ SI, že mohou věřit tomu, jak pochopili slova druhého. Ve skutečnosti mnohokrát to, co slyší, nemusí být nezbytně to, co druhý mínil.

Chceš něco špatně pochopit? Nedělej si na druhého čas.

Povím Vám příběh, kterému neuvěříte. Stal se nedávno, když mrzlo, až praštělo, a jeho „hrdiny“ byl cizinecký pár. Ona je v Česku vysokou manažerkou, on diplomatem.

On byl v tom mrazu právě na důležitém setkání, když mu přišla SMS: „Windows are frozen!“ Manželka anglicky upozorňovala, že okna zamrzla. A naléhavě dodala: Nejdou otevřít!

On věděl, že je technicky nemožná; že jakákoli podrobná instruktáž po telefonu by byla zbytečná. Divil se už tomu, že v takových mrazech ji napadlo otevírat okna jejich domu. DOMNÍVAL SE však, že žena asi potřebuje čerstvý vzduch na osvěžení. Měla totiž na zítřek odevzdat největšímu klientovi náročnou prezentaci a prosedět noc u počítače.

„Použij rozmrazovač oken,“ odepsal jí suše s popisem, kde ho najde.

Okamžitě se mu telefon rozvibroval, tentokrát jejím příchozím voláním. Nehodlal s ní mluvit, a tak jen přijal hovor a vyštěkl: „Použij prostě ten rozmrazovač. A už mě neobtěžuj!“

Pozdě v noci přišel domů. Ticho, prázdno. Okna zavřená. Teplo. Jen na stole v pracovně – zničený počítač. Windows je totiž operační systém a občas „zamrzne“. A to tak, že ani rozmrazovač na okna nepomůže…

Byl by to pěkný silvestrovský žert, kdyby nekončil z obou stran totožným obviněním. „Můžeš za to Ty,“ zasekla se ona, která přišla o práci. „Můžeš za to Ty,“ zasekl se on, který přišel o citlivá data v počítači.

Od počítače zamrzl i vztah. Kvůli banalitě, řekli byste zvenčí.

Ale tak je to to vždycky. Nejhlubší příkopy ve vztahu začínají nedorozuměním. A pokud si tato nedorozumění nedokážeme vyjasnit včas, ta propast mezi lidmi může zůstat navždy.

Jak řešit vzniklé nedorozumění?

Když vyrostou nehty, také nestříháme prsty

Všichni máme nápovědu neustále na očích. Připomíná se nám několikrát měsíčně a na deseti prstech na rukou i nohou.

Kdykoli nám totiž vyrostou nehty, stříháme nehty, ne prsty.

Když tedy naroste nedorozumění, proč nezkrátíme vzdálenost mezi sebou a utínáme rovnou vztah?

Jsme-li na pochybách, prosím, zpomalme. Prosím naslouchejme. Prosím, ujasněme si, že to, co si myslíme, jsou opravdu fakta.

Ano, zeptat se a komunikovat nám vezme trochu času. Ale do budoucna, věřte mi, nám to ušetří mnoho ZBYTEČNÉ bolesti.

Všichni to přece VÍME – nedorozumění nás rozděluje, zatímco zdravá komunikace vztah uzdravuje. Přesto na to tak často zapomínáme…

Zapomínáme si dělat čas na druhé, když to opravdu potřebují. Zapomínáme žít v přítomnosti. Zapomínáme SKUTEČNĚ naslouchat.

Necháváme den za dnem více a více bobtnat naše domněnky, zvětšovat vzájemné nedorozumění a z původních maličkostí vyklíčit obří překážky.

Čím víc máme naspěch, tím spíše to děláme. Věnuji tomu více než 100 stran nového magazínu FC. Chci, aby si lidé rozuměli. A aby začali více pozornosti věnovat opravdu klíčovým lidem svého života.

Někdo na těch 100 stran nemá čas, chápu to. Tak alespoň těchto 7 rychlomyšlenek:

  1. Uvědomme si, že největším problémem komunikace je iluze, že „to“ druhému dojde.
  2. Druhým největším problémem komunikace je neschopnost naslouchat. Místo naslouchání jen posloucháme, a to je rozdíl. Posloucháme, chceme-li v první řadě odpovědět. Tehdy se soustředíme na sebe, svou přesvědčivost, své vítězství. Nasloucháme, chceme-li v první řadě porozumět. Tehdy se zaměřujeme na druhého. Jsme upřímně zvědaví, co nám sděluje. Zajímá nás, co je v jeho slovech. Ne to, co je v našich slovech.
  3. Uvědomme si, že jestliže slyšíme POUZE to, co chceme slyšet, nenasloucháme. Skutečné naslouchání poznáme tehdy, když slyšíme zjevně i to, co bychom raději neslyšeli. Takové naslouchání, byť není snadné, je jediným způsobem, jak překonat nedorozumění mezi lidmi; jak si vyjasnit všechno, co si vyjasnit musíme a potřebujeme – i když je to nepříjemné.
  4. Pamatujme si, že NIKDY NEVÍME, čím si náš partner v průběhu dne prošel. I když si MYSLÍME, že to víme, nevíme to. Nebuďme líní na slovo, nedělejme prázdné úsudky. Snažme se být za všech okolností k druhému laskaví, být mu dobrým přítelem, což v první řadě znamená být mu vrbou, když potřebuje.
  5. Často, až nás to udiví, se stane, že všechno, co člověk potřebuje, je empatické ucho. Často, až nás to udiví, totiž člověk potřebuje vědět, že mu někdo naslouchá. Ačkoli to vypadá jako nic, pro druhého to může znamenat všechno. Jedno jediné blízké ucho a jedno jediné vlídné srdce vytvářejí jednu z nejléčivějších kombinací, jaké znám.
  6. Nikdy (tím myslím NIKDY) nedělejme závěry, dokud skutečně bez nejmenších pochyb neznáme celý příběh. Dokud jsme na pochybách, poprosme partnera, ať nám je vyjasní. Raději ještě jednu otázku než jednu jedinou domněnku.
  7. Jestliže se naučíme naslouchat, a to s pokorou, tomu, co nám lidé potřebují říct, sami užasneme, co všechno se můžeme dozvědět – o druhých, o sobě i o vztahu, který nás spojuje.

Proč Vás zvu na lyže

Ten den přišel na FirstClass.cz dvousettisícídvěstědvacátýdruhý fanoušek (samé dvojky). Ten den jsme začali tisknout nový magazín FC, který je o životě ve dvou (zase dvojka). Ten den tam dole pod sjezdovkou, kde se prodávají pohlednice, stál muž s vodicím psem a potřeboval někoho druhého. Každou z pohlednic si tlačil na centimetr před oči, aby z ní alespoň něco vyčetl, a byl zoufalý. „Pomůžete mi, prosím?“ chytil mě za rukáv lyžařské bundy. „Co na ní je?“

S úsměvem jsem dělal to, co nikdy. Popisoval jsem do nejmenšího detailu každou z pohlednic, aby POROZUMĚL. Až se muž při jednom z mých výkladů rozzářil: „Ano, to je ona! Ta bude perfektní!“ A dodal: „Tu moje žena bude milovat!“ Zase dvojka! Nádherná dvojka!

Vyjel jsem zpátky na Klínovec a při sjezdu si všímal, že i to lyžování je jako vztah. Nohy nemohou jen tak od sebe, musejí hledat způsob, jak se udržet nablízku, ať jsou okolnosti a podmínky jakkoli náročné. Když to zvládnou, člověku to – dole, u lanovky – dává krásný pocit. A chce znovu.

A já chci, abyste to poznali.

Proto jsem nakoupil dvakrát dvaadvacet skipasů. Nedám Vám je jenom tak. Chci důkaz, že i my jsme dvojka.

Pokud máte rádi hru, vytvořte fotografii s novým magazínem FC (jakmile Vám přijde), který je ve znamení dvojek. Je mi jedno, zda tam budete sami, nebo dva, zda využijete třeba mé dvě knihy nebo blížící se datum, které se nabízí: 2. 2. (ideálně ve 22:22). Chci co nejoriginálnější fotku.

A protože věřím, že jsme dva, já a Vy, tak nejoriginálnějších jedenáct fotografií určíte Vy, čtenáři, jednoduchým hlasováním na naší facebookové stránce. A druhých jedenáct fotografií, které se líbí mně, vyberu z těch poražených.

Počkám na všechny, kteří mají objednáno nebo magazín FC objednají dnes. Do příštího pátku 10. února budu přijímat Vaše fotografie na e-mailové adrese casanova@firstclass.cz. Chci důkaz, že chápete, co to znamená být dva.

Každý z dvaadvaceti oceněných autorů fotografií obdrží dva celodenní skipasy do Skiareálu Klínovec. Jeden je v hodnotě 680 Kč, tak snad mě nepomluvíte; všech 44 tedy za skoro 30 000 Kč.

Mimochodem, nedostatku sněhu se, myslím, tento únor nemusíme bát. Na Klínovci obzvlášť. Budu se tam na Vás těšit.

© Petr Casanova; magazín FC lze objednat pouze zde. Poštovné hradíme my. Obě knihy autora lze ještě získat zde.