Když se „kamarádství s výhodami“ zvrtne tam, kam jeden nechce

"Miluji Tě," řekne najednou jeden. Věta, která se neříká jen tak; a která porušuje pravidla. Ne, tohle už není kamarádství ve fyzickém režimu. A co když to druhý nechce? A co když ten první už bez toho společného času nemůže být a chce stále víc?

Je to naše základní touha a potřeba – milovat a být milován.

Co když se ale té druhé části nedostává?

Co když milujeme, ale tím více nás zraňuje, že druhý to nechápe?

Jaké to je vkládat tak vzácné emoce do – prázdna?

Do kavárny lázeňského hotelu, kam jsem přijel na víkend s rodinou, vstoupil duch. Alespoň, vypadala tak. Bez krve v tvářích, bez jiskry v očích, bez úsměvu na rtech. A zjevně ne první den. Tak dopadají oběti toho, čemu se říká „kamarádství s výhodami“.

„Od začátku jsem ho skrytě milovala. On ale nechtěl přistoupit na žádný vztah. Použila jsem všechny zbraně na to, aby přistoupil alespoň na vztah fyzický. Byl to jediný způsob, jak si ho udržet. Bohužel, pro mě ničivý.“

On byl ženatý. Bez vůle se rozvést. Jasně jí to řekl.

Ona věřila, že „kamarádství s výhodami“ přijme, když se také vdá. Ale omyl. Po vlastní svatbě byla ještě nešťastnější. Ostatně, co je horší: Milovat někoho, s kým nemůžeš být, nebo být s někým, koho nemiluješ?

Trpěl její manžel, který o paralelním vztahu nevěděl, trpěl i ženatý „kamarád s výhodami“, který stále poslouchal: „Stejně miluju Tebe.“ To rozhodně slyšet nechtěl. Lekl se nevyrovnané ženy, možných problémů a vztah uťal.

Ocitla se sama ve vzduchoprázdnu. Toužící po muži, kterého odehnala, a denně usínající vedle muže, o kterého nestála. „Petře, nevím, jak ho dostat z hlavy, jak přestat milovat, jak se posunout. Nedokážu mít plnohodnotný vztah s nikým jiným, protože se v takové srdeční křeči neumím pustit své představy, zamilovat se do někoho jiného. Já prostě nechci ŽÁDNÝ JINÝ vztah. I když vím, že ho mít nemohu.“

Stačí zlomek sekundy…

Nesmějte se jí, to je hned.

Někdo Vám v okamžiku připadne dokonalý a zamilujete se.

Časem zjistíte, že dokonalý není, ale tím se zamilujete ještě víc.

Milujete jeho slabiny, ba každou z nich! Nemusí ani mluvit, stačí, že se mu díváte do očí a vidíte v nich zbytek svého života.

Poznáváte, že domov není místo, ale člověk. Ne někde, ale s někým jsme doma.

… a už to neodchází

Přitom tomu říkáte jen kamarádství – pro pořádek, nějak nezávazně označit si to potřebujete. Protože je divné, že v kamarádství spolu spíte, že cítíte tolik vášně, že Vás vztah tak naplňuje a vyrovnává.

Snažíte se sami sebe přechytračit, že to není láska. Jenže láska je emoce, nikoli pocit. Pocity k člověku přicházejí a zase odcházejí. Láska má ale blíže k závislosti, k výkřiku: Kéž by tohle bylo navždy! Ne, toto není měňavý pocit. Toto je zjevné rozhodnutí těla, odhodlání, štěstí.

„Proč mě to neopouští? Proč ho nemůžu pustit z hlavy?“ ptá se pak ona, protože udělala tu chybu, že lásku zaměňovala se slovy. Lásce je ale putna, jak ji nazýváme. Prostě je.

Láska je akt. Tam, kde říkáme Miluji Tě a nepodkládáme to činy, to prostě láska není.

„Co když mě ale tajně miluje? Co když mě začne milovat? Co když…?“ propadala nadějím. Zvláště když jí „Miluji Tě“ jednou řekl. Ve chvíli, kdy se muž prostě neovládne.

Moje reakce byla prostá: „A vnímáš lásku z jeho činů?“

Na to svěsila hlavu. Bez použití sluchu věděla, že to je z jeho strany skutečně jen „kamarádství s výhodami“.

Proč to tak bolí

Jak vysvětluji na příkladech v novém magazínu FC, každé čekání na pozitivní změnu bolí. Každá snaha zapomenout minulost nebo přítomnost bolí. Protože v té chvíli postupujeme proti životu: Pasivně stojíme nebo se pořád tlačíme proti proudu času. Ale tak nic v životě nefunguje, i ručky hodinek jdou jen doprava.

A vůbec nejbolestnější je nevědět, jaký další krok je vůbec správný. Bolí nás jak srdce, tak hlava. Odehrává se totiž nejhorší možná bitva v těle: mezi tím, co víme, a tím, a co cítíme. V té chvíli chápeme, že opravdová ryzí láska není o tom, s kým můžeme být, ale bez koho nemůžeme být. Můžeme stokrát žvanit „Už mi na něm nezáleží“, ale dokud to, co říkáme, nebude pravda, naše slova nebudou pro tělo nic znamenat.

V životě je bolestivé čekat na něco, o čem s vysokou pravděpodobností víš, že se to nestane. Ještě bolestivější je ale vzdát se toho, o čem víš, že je to Tvé všechno.

Kudy ven z „kamarádství s výhodami“, když se zvrtne v neopětovanou lásku?

Otočte, prosím, na 2. stránku.