Jak stavět na spáleništi aneb Je lepší shořet, nebo vyhasnout?

Ona: popálená ze špatné zkušenosti. Jak může věřit, že jiná bude lepší? On: bojící se, že staré rány se budou vždycky vracet. Jak postavit nový dům ve stále doutnajícím popelu? Co když se ještě vznítí? Nebo raději už nic nestavět a sami vyhasnout?
- Reklama -

Lidí, kteří mi vyprávějí podobný příběh, jsou tisíce. S tímto párem-nepárem jsem se sešel. Rubrika Setkání umožňuje, aby i ostatní byli „přítomni“ a dostali odpověď také pro sebe…

O Paní Posekané a muži zvaném Miluji Tě, ale…

Zvrátil jsem hlavu ke stropu, abych se podíval na hvězdy. Restaurant, ve kterém jsem již čekal na NĚJ, má odsouvací střechu, a když čekáte třeba na jehněčí hřebínky, skvostné dílo kuchaře, který se učil u Gordona Ramsayho, můžete i se zavřenýma očima poslouchat nedalekou Loretu, největší chrámovou zvonkohru v Evropě.

Vtom mi došlo, proč hvězdy nevidím a zvony neslyším. Je zima. Jiné období, než když jsem tu seděl naposledy – s NÍ.

Léto a ona

Říkal jsem jí Paní Posekaná. Měla srdce napadrť z rozchodu s mužem, který po letech zničehonic změnil své priority. Najednou zjistil, že nestojí o ni ani o jejich dítě. S malým se ani nerozloučil.

Je zvláštní, že když Vás někdo takto opustí, hledáte chybu v sobě. Obviňujete sebe, znehodnocujete sebe, to Vy nespíte, to Vy se trápíte, to Vy přestáváte věřit v lásku, které jste přitom byli schopni. Potřebujete, aby se druhý vrátil, nikdo jiný Vás nezajímá.

Paní Posekaná měla to štěstí, že ji muž hodil nadobro přes palubu. Nemohla ho uprosit k návratu a ztratit další roky a další kus své hodnoty.

Potkala lepšího muže. Ale happy end hned nečekejte.

„Co když…?“ byla dvě slova, kterými začala každou svou otázku. „Co když to dopadne stejně špatně? Co když přijdu o další část života? Co když nejsem zrozená pro…“ – nedopověděla, proč se zakuckala citronovým pepřem na mořském ďasovi. I když se odmlčela, slyšel jsem v ní tyto hlasy…

„Jestliže Ti žádný vztah doposud nevyšel, proč by měl vyjít tento?“ říkala Zkušenost.

„Je to riziko bez záruky,“ přidával se ke Zkušenosti Rozum.

Tolik jsem si přál, aby promluvilo i Srdce: „Přes to všechno, drahá Zkušenosti a moudrý Rozume, dejme tomu šanci.“

Zima a on

Nyní ke stejnému stolu přicházel ON. Ten, kterému přece jen dala šanci.

„Miluji ji, ale…“ řekl hned a já se rozesmál… Paměť se mi vrátila o půl roku zpět.

„Miluji ho, ale…“ I ona použila ta dvě slova, která se odpuzují jako magnety: MILUJI a ALE. Já jim ale přesto rozumím.

Dobře vím, jaké je cítit ve stejném srdci pozitivní vibrace, štěstí, ale těmi vibracemi rozvibrovat i dávné rány a bolavé vzpomínky, které v každém srdci zůstávají jako paměťový záznam.

Dobře vím, jaké to je vyčítat životu, že nedostáváme tu přítomnost, kterou si zasloužíme, a přitom jsme až příliš zaneprázdněni lpěním na minulosti, kterou jsme už dávno měli pustit z hlavy.

Dobře vím, jaké to je donekonečna se ptát: „Jak mám zapomenout?“ Přitom příroda dobře ví, proč zapomínat nemáme (vysvětloval jsem v magazínu FC).

Snažit se zapomenout na někoho, koho jsme milovali, je jako snažit se zapamatovat si někoho, koho jsme nikdy nepotkali.

„Jak se staví ve spáleném srdci?“ ptal se on. „Proč ženy dál myslí na muže, kteří je opustili, místo aby byly rády, že právě takoví jsou pryč? Jak se vyrovnat s tím, že každým svým krokem budu srovnáván s někým, kdo ji zranil, ačkoli s ním nemám nic společného a přišel jsem jí pomoci? Jak stavět v popelu z minulosti, když minulost nejde změnit ani opravit, a přesto s námi všude je?“

Mluvily z něj Zkušenost i Rozum. Ale cítil jsem i Srdce.

To vědělo, že každá žena je jako květina – křehká. Nesmíte se jí necitlivě dotknout, jinak zajde. Když jste ale opatrní, začne pro Vás vonět a kvést.

JAK, JAK, JAK? ptala se ona i on. Každému z nich jsem tedy dal tři doporučení. Když se jich podrží, věřím, že vztah neshoří ani nevyhasne.

Ale nebude to snadné. Nic, o čem píšu, není v praxi snadné. Ale stojí to za to zkusit.

Pro má doporučení otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -