7 znamení, že budete jednou umírat nejspíš hodně šťastní

Mít přítele. Být přítelem. Jedny z největších pokladů života, které teprve časem doceňujeme.

220 000 fanoušků. Záleží na jednom?

Venku mrzlo, až praštělo, minus 13 stupňů, a mně po čtvrté hodině ráno v krátkém sledu přišly dvě zprávy na mobil. Tou druhou se hlásil příchozí taxík.

„Mimo město, prosím,“ řekl jsem muži, který mi po pár vlezlých otázkách vzal chuť s ním mluvit: „Máte tolik fanoušků a záleží Vám na jednom?“

Píšu si s lidmi šest let, co vytvářím magazín FC. Denně mi svůj problém/žádost napíše sto nových fanoušků. Za tu dobu pro mě 220 000 není číslo, ale konkrétní lidé, jejichž příběhy z velké části znám.

Starší muž, už dlouho v penzi, mi psal takřka denně. S vážnou a postupující nemocí byl jiný. Neptal se, jak šťastně žít, ale – jak šťastně umřít.

Psal jsem mu tedy o srdci, duši, samotě, andělech i odpuštění. Až poslední dny se odmlčel. Dnes v noci mi z jeho facebookového účtu přišla zpráva. Psaná náhle jeho dcerou. Jestli bych mohl přijet. A pokud možno brzy. Protože je to jeho přání, které už zítra nepůjde odmítnout.

Jak opravdu žít?

Okamžik, kdy člověk docení celé roky.

„Měl jste pravdu, Petře,“ říkal rozechvěle. „Netrápí mě, teď v posledních chvílích, že nemám víc peněz nebo dvě auta místo jednoho. Hlavní je pro mě tohle a ztěžka pokynul kolem sebe, kde seděla či stála, s ošetřujícím lékařem, celá rodina, – mít jistotu, že ti, na kterých mi záleží, budou se mnou a v pořádku.“

„Nezeptáte se mě, jaké to je umírat?“ zněla jeho první otázka ve zprávě před lety.

„Ne, všichni od narození umíráme. A každý den může být náš poslední,“ odpověděl jsem mu.

Teď z naší staré konverzace citoval. Pamatoval si ji. „Všichni umíráme, ale ne každý opravdu žije.“

„A co to znamená opravdu žít?“ zeptal jsem se ho cvičně.

„Žít šťastně,“ odpovídal, „tedy tak, abychom jednou umírali bez lítosti nad tím, jak jsme žili.“

Napsal jsem mu tehdy název jedné knihy E. M. Remarqua a stránku, na které měl najít „kompas“ na celý zbytek života. „Pokud v životě nezačneme dělat to, co milujeme,“ vyzýval autor, „nezačneme opravdu žít.“

Když jsem naposledy sevřel jeho ruku, abych ho již nechal s jeho rodinou, z očí jsem mu četl to, co je v poslední chvíli důležité: Že není důvod bát se smrti. Je třeba bát se pouze života, který nenajdeme odvahu začít žít.

Jaký je to vlastně život?

Co je tak podstatné, abychom „stihli“?

Jak už teď poznat, že bychom mohli mít srdce v poslední chvíli šťastné?

Já věřím na 7 znamení. Jaká to jsou?

1. znamení: Nacházíme si čas na lidi, které máme rádi.

Lidský charakter tvoří tři rysy: to, jak jsme trpěliví, když jsme dole; to, jak jsme pokorní, když jsme nahoře; a co jsme ochotni udělat pro ty, kteří v dané chvíli pro nás nemohou udělat vůbec nic.

Pro ty lidi se často stáváme přáteli. A být přítelem není vždycky snadné. Vyžaduje to někdy zatracenou sílu, abychom dokázali být laskaví, i když nám samotným je třeba pod psa. Vyžaduje to mnohdy přemáhání dát druhým energii, když jí nemáme dost pro sebe, nalézt čas, když všechno jiné je pro nás „přednější“.

Zůstat pro druhé pozitivní a být nablízku těm, kteří nás potřebují, může znamenat být rozdílovým člověkem, příčinou, proč se přátelé dokážou těšit na zítřek.

Kdykoli si na lidi, na nichž nám záleží, dokážeme udělat prostor, jako bychom do nich vdechli život. Vtipné ale je, že i do sebe. Protože energie, kterou ve zdravých vztazích vydáme, se nám dvakrát vrátí. Za prvé ve spokojenosti, že jsme skutečně užiteční, za druhé v člověku, který se i nám stane přítelem – lékařem pro změnu našich ran.

Pamatujme na to: Na našich „VIP lidech“ vždycky záleží. Život je příliš krátký na to, abychom na jeho konci stáli bez nich.

Co je klíčové pro naši vnitřní vyrovnanost?

Otočte, prosím, na 2. stránku.