5 způsobů, jak se stát celoživotní slabostí silného partnera

Kdo byl Hloupý Honza a kdo Popelka, když přestane být JÁ a TY a začne být pouze MY?
- Reklama -

Skulinou v dřevěných okenicích zpívala meluzína, v krbu praskalo smrkové dříví a já se uvolil, že uspím kamarádčiny děti.

„A pak spolu žili šťastně až do smrti,“ povídám nakonec těm dvěma všetečkám.

„Ale strejdo, jak?“ ozvala se ta první.

„Hloupej Honza a bohatá princezna? Jak by jim to mohlo vydržet?“ přidala se ta druhá.

Vida – děti… Chtějí přídavek!

Usmál jsem se tedy a rozhodl se vyprávět o pohádkách všedního života. O párech, v nichž se jeden druhému stáváme slabostí. Partnerem, kterého je těžké nahradit. Protože i pro silného partnera bývá v těžkých chvílích oporou.

„Jak, strejdo, jak?“ naléhaly ty malé zvědavky.

Co je jim do toho, že toto téma připravuji až do příštího magazínu FC, ony chtějí alespoň pár způsobů hned. Urovnal jsem jim tedy péřovou duchnu až pod bradu a začal: „To bylo tak…“

pohadka

1. pohádková podmínka: Zatímco většinu lidí v začátcích zajímají na druhém jen přednosti, Hloupý Honza hledá slabiny a učí se je přijmout.

Sejmul jsem ze stromečku papírový vánoční řetěz a zatáhl za něj. V jednom místě povolil.

„V jakém místě praskl?“ zeptal jsem se obou treperend. „V nejslabším, nebo v nejsilnějším?“

„V nejslabším přece!“ volaly o překot.

Jak píšu ve své první knize 250 zákonů lásky, každý vztah je jako takový řetěz. Praská tam, kde je největší slabina. K čemu je krásný partner, když na něj není spoleh, je to násilník, podrazák a pštros, který při prvním problému strčí hlavu do písku, jen aby ho nemusel řešit nebo svou chybu přiznat?

Vybíráme-li si druhého podle jeho největší přednosti, nebo zavíráme-li oči před jeho nedostatky, odsuzujeme se k tvrdému prozření jednoho dne – kdy vztah v nejslabším bodě povolí. Aby vztah vydržel dlouhodobě, musíme v první řadě umět navnímat, akceptovat a respektovat slabiny. Když to dokážeme, jako by se tyto slabiny vytratily.

A často se i skutečně vytratí, protože druhý na nich bez studu a výsměchu může začít stavět, pracovat, odstraňovat je.

Říká se tomu: přijmout partnera takového, jaký je. Kompletně. I s vadami – nakonec, nějaké máme každý.

Co kdybychom se už při seznámení naučili ukázat obě strany mince – líc i rub? Co kdybychom uměli být tak vyspělí, abychom rub dodatečně nevyčítali nebo nechtěli měnit? Co kdybychom byli natolik moudří, abychom pochopili, že i druhý je – člověk?

Proč hledáme partnera, se kterým nebudou problémy (když problémy vždycky budou), a raději nehledáme partnera, ochotného problémy řešit?

Otočte, prosím, na 2. stránku. 

- Reklama -