5 kroků z osamělosti aneb Proč nejhorší není být sám, ale cítit se sám vedle někoho druhého

Myslíte si, že nejhorší pocit je být o Vánocích sám? Znám ještě jeden, horší.

4. těžký krok z pěti: Uvědom si, že ubude-li člověk, který Ti dává špatné pocity, začnou vznikat ty dobré.

Všichni jsme průměrem pěti nejbližších osob, kterými se nejčastěji obklopujeme. Zmizí-li z našeho dosahu lidé, kteří nás přiměli cítit se špatně, co se stane? Začneme se cítit lépe.

„Přišel den, kdy se změnil můj pocit. Přestala jsem se ohlížet zpět a litovat a začala jsem se dívat vpřed a věnovat tomu, co mi dělá dobře.“ Jinými slovy: Začala se věnovat sobě. Koníčkům, práci, kamarádkám, relaxu. Najednou zjistila, že našla základního životního partnera – sebe. Najednou poznala, že špatně se cítí jen tehdy, když se věnuje špatným lidem nebo myšlenkám. Najednou se přesvědčila, že Einstein měl pravdu, když řekl, že tma je pouze nepřítomností světla, chlad pouze nepřítomností tepla a zlo pouze nepřítomností dobra.

Prázdno, které cítila po mém boku, vyplnila dobrými pocity a najednou jí bylo jasné, že sama se sebou si úplně vystačí; že sama se sebou je v dostatečně dobré společnosti. „Náš nejdůležitější vztah není s žádným partnerem, ale s námi samotnými. V nás je odpověď, proč se necítíme dobře, proč se trápíme, proč si nepřipadáme dostateční – protože se máme málo rádi.“

Naučit se mít zase ráda pro ni nebylo snadné, ale zvládla to. Připomněla si, jak se dokáže hýčkat, jak si může užít všechno, co se mnou nemohla nebo nechtěla dělat. Začala etapa, kterou mnoho singles považuje za konečnou: Jestliže se sami cítí dobře, proč by přibírali někoho do páru? Proč by si kazili svou vnitřní idylu komplikacemi, potažmo kompromisy, které s jiným člověkem vždycky přijdou?

Jenže příroda nás nestvořila proto, abychom byli sami. Proto má vždycky připraven ještě jeden, lepší stupeň:

5. těžký krok z pěti: Uvědom si, že dáváním správnému partnerovi nezchudneš, naopak vyděláš – Ty i on.

Stoupni si před zrcadlo a usměj se. Příjemný pocit, že?

Avšak stoupni si před skleslého člověka a pomoz mu – vyvolej mu úsměv na tváři, štěstí v srdci. Pocit k nezaplacení.

Nota bene, když Tobě samotnému v těžké chvíli někdo uvolní z hlavy starosti a ze srdce bolest.

Naše štěstí přímo závisí na tom, jak o sobě smýšlíme. A protože my všichni jsme součástí přírody, jejímž hlavním zákonem je změna, i my zažíváme propady nálad a pocity, že někdy nestojíme za nic. Máme-li však po svém boku někoho správného, může naše úzkostlivé momentální vidění změnit.

Může se s námi podívat na tísnivý problém z jiného úhlu. Může nám zjemnit realitu troškou nadhledu, nebo dokonce humoru. Může nám připomenout i jinou hodnotu než tu, pro kterou se tolik trápíme. Může zkrátka být zábleskem světla v černočerném tunelu, v jakém se momentálně cítíme být.

„A to je on,“ pokynula k mládenci, který se již s úsměvem vracel k našemu stolu. „Učí mě cítit se lépe, když se cítím špatně; podporuje mě, když si sama nevěřím; stojí při mně, když si připadám nicotná. Kdykoli spadnu do životního bahna, skloní se tam pro mě. Ne proto, že by měl rád bahno, ale proto, že nedopustí, abych tam někdy byla sama.“

Objali se přede mnou a já všechno pochopil. Tím, že jeden byl ochoten dát energii druhému, ji sám získával zpátky hned dvakrát – jednak ve skvělém pocitu, že pomohl, a jednak v člověku, který se těšil na okamžik, až mu také bude moci dát energii. „Jestliže cítíš, že dáváním nechudneš,“ dodala, „víš, že jsi našel správný vztah.“

Zítra to bude dvacet let. Tehdy jsem pochopil i mnoho dalšího užitečného, ale o tom až v magazínu FC.

Přeji Vám klidné a příjemné vánoční svátky. A hlavně: bez vnitřní osamělosti.

© Petr Casanova, celé moje portfolio včetně knih je zde, magazín FC lze objednat pouze zde (pozor, jen do vyprodání zásob).