5 kroků z osamělosti aneb Proč nejhorší není být sám, ale cítit se sám vedle někoho druhého

Myslíte si, že nejhorší pocit je být o Vánocích sám? Znám ještě jeden, horší.
- Reklama -5

2. těžký krok z pěti: Smiř se s tím, že jenom někteří lidé Tě zvedají výš.

Proč se s některými lidmi cítíme špatně? Ona to vystihla: „Jsi a budeš tím, s kým trávíš čas.“

Kdykoli jsme v prostředí, které nám nepřeje a které nás ponižuje, cítíme se mizerně, nedostatečně, podřadně. Ne proto, že bychom byli takoví outsideři, ale proto, že se díváme do „lidských zrcadel“, která nás takovými vykreslují. Obklopujeme-li se lidmi, kteří si nás neváží, snáze uvěříme tomu, že skutečně nemáme žádnou hodnotu; že si nás není pro co vážit.

Jenže to, že v nás lidé nevidí hodnotu, neznamená, že žádnou nemáme. Možná ji pouze nevidí nebo nechtějí vidět. Možná nám dokonce závidí. „Kdykoli Ti lidé závidí, máš něco, co oni nemají,“ řekla mi ona.

Tehdy jsem pochopil, že svět je plný lidí, kteří nás budou chtít srážet – tím více, čím úspěšnější budeme. Na tom ale nesejde, to je jejich problém, ne náš. Pouze my rozhodujeme o tom, na kom nám záleží a jak moc. Pouze my rozhodujeme o tom, komu věnujeme pozornost (zda tomu, kdo nás zvedá, nebo tomu, kdo nás sráží) a jak moc si bereme osobně něčí zlé projevy.

„Pokud se cítíš špatně, jsi prostě ve špatné společnosti. Neznamená to, že člověk, kterého máš u sebe, musí být obecně špatný. Může být jen špatný v danou chvíli pro Tebe. A nejhorší je, když tím špatným člověkem pro sebe jsi Ty sám. Protože pak se cítíš ve špatné společnosti pořád – sám se sebou.“

Vzpomněl jsem si na naše hloupé hádky. Na moje pokusy „vyhrát“ nad ní, vysmát se jí, ponížit ji. Uvědomil jsem si, že jsem byl tak tupý, že jsem s ní netvořil pár – nebyl její spoluhráč, ale její soupeř, protihráč. Proč by s někým takovým chtěla být?

Styděl jsem se. Strašně moc jsem se chtěl napravit, zlepšit, uprosit ji, aby toho Pana Dokonalého, který klidně stál opodál a prohlížel si výlohy módních obchodů, pustila k vodě a dala mi druhou šanci.

„On nikdy nebude jako já,“ šeptal jsem jí jako Jezinka.

Usmála se. „V to taky doufám.“

3. těžký krok z pěti: Nikdy nedávej druhou šanci stejnému člověku.

„Vybrala jsem si partnera podle jednoduchého klíče: Aby mě miloval, ne aby mě zraňoval,“ pravila. „Ty jsi říkal, jak mě miluješ. Krásná slova. Činy ale mluvily jinak. Svými činy jsi mě zraňoval. Ale děkuji Ti za to. Naučil jsi mě, že slova mohou být lež, ale činy říkají vždycky pravdu.“

„Toho dvaadvacátého prosince ráno jsem si položila otázku: ,Proč dávat jednomu člověku stále druhou šanci, když venku čeká tolik jiných na šanci první?‘ A vidíš: Nelituji,“ dodala.

Uvědomil jsem si, kolik druhých šancí mi opravdu dala. Každou z nich jako by mi řekla: „Promíjím Ti. To znamená, že to, cos mi provedl, dělej klidně dál. Když jsem Ti prominula jednou, prominu Ti pokaždé. Tvým slibům, že to nezopakuješ, pokaždé znovu uvěřím.“

Až pak pochopila, že chyba byla také v ní. Nedělala nic jiného, než že mi pokaždé nabila revolver s tím, že jsem se poprvé pořádně netrefil. Očekávala, že si jí začnu vážit, ale nedocházelo jí, že s láskou je to jako se zdravím: Dokud zdraví máme, ani si ho nevšimneme. I proto si mnoho lidí neuvědomuje hodnotu toho, co pro ně druzí dělají, dokud nenajdou odvahu to pro ně přestat dělat.

Dokud opakovala stejné kroky (promíjení mých přešlapů), dostávala stejné výsledky. A tak něco změnila: Odmítla mi dát už další šanci. Respektive: Odmítla dát druhou šanci stejnému člověku.

„Kdyby ses změnil, dostal bys novou šanci, protože bys nebyl stejný člověk. Měl bys možná stejné jméno, ale byl bys už někdo jiný,“ pravila. „Ale Ty ses nezměnil. Pořád jen sliby. Pořád jen slova. Nulové činy.“

A tehdy mi přestala věnovat pozornost. Její život se po chvíli zásadně zlepšil. Srdce si totiž vepsalo důležitý paměťový záznam: „Takové partnery už podruhé nebrat.“ Říká se tomu ponaučení nebo také zkušenost. A podle toho vypadal její následující krok.

Otočte, prosím, na 3. stránku.

- Reklama -